Když dnes utrhneme kus alobalu, zabalíme do něj svačinu, přikryjeme pekáč nebo do něj schováme poslední kousek koláče před hladovou rodinou, málokdo přemýšlí, odkud se tahle stříbrná kuchyňská stálice vlastně bere.
Přitom její příběh začíná před více než stoletím a trochu připomíná pohádku o ošklivém káčátku.
Alobal totiž nejprve přichází jako náhrada za dražší cínovou fólii. A pak se ukazuje, že je lehčí, praktičtější a zkrátka mnohem šikovnější. Na přelomu 19. a 20. století se potraviny balí také do tenkých plátků cínu.
Cínová fólie má ale několik nepříjemných vlastností. Je poměrně drahá a při kontaktu s některými potravinami může ovlivňovat jejich chuť. Do hry proto vstupuje hliník. Ten už není úplným technologickým nováčkem, ale skutečný problém zní:
jak ho vyrobit tak tenký, aby se dal použít jako fólie? Odpověď přichází ze Švýcarska. Robert Victor Neher (1886-1918) získává v roce 1910 patent na kontinuální válcování hliníku a v Kreuzlingenu otevírá první závod svého druhu.
Z kovového materiálu se najednou dá vyrábět dlouhý, tenký a použitelný pás. Hliník tak dostává šanci sesadit cín z trůnu.
Čokoláda mu otevírá dveře do světa
A kdo pomáhá novému materiálu získat slávu? Čokoláda. V roce 1911 začíná švýcarská firma Tobler balit své čokoládové výrobky do hliníkové fólie. Ano, mezi první slavné „modelky“ alobalu patří i ikonická trojúhelníková Toblerone.
O rok později přichází další důležitý zákazník: Maggi používá hliníkovou fólii pro balení polévek a bujónových kostek. Výrobci rychle zjišťují, že materiál má pozoruhodné schopnosti.
Chrání obsah před světlem, vlhkostí i pachy a pomáhá udržovat potraviny déle čerstvé. Hliníková fólie se tak z náhradníka stává hvězdou balení.
Ve Spojených státech se domácí alobal prosazuje ve 20. letech a v Evropě se ve 30. letech objevují role určené přímo do kuchyní. Najednou už nejde jen o čokoládu, fólie míří na máslo, sýry a další potraviny.
Z továrny rovnou do šuplíku každé domácnosti
Po 2. světové válce už alobal definitivně opouští svět výrobců a stává se běžnou součástí domácností.
V roce 1948 se objevují první předem tvarované hliníkové nádoby na potraviny a v 50. letech pomáhá hliníkový tácek rozjet fenomén hotových jídel typu „TV Dinner“.
Fólie se mezitím zabydluje v lednicích, mrazácích i troubách a její kariéra zdaleka nekončí u kuchyně. Hliník se používá také v obalech na nápoje, léky a další výrobky.
Ten stříbrný pás, který mačkáme kolem brambor, kuřete nebo zbylého řízku, je hliníková fólie. Název „alobal“ či „alobalová fólie“ jednoduše přežívá jako součást běžného jazyka. Cín mezitím z kuchyně mizí. Hliník vítězí.
Lidstvo konečně získává možnost řešit jednu z nejdůležitějších otázek moderní civilizace: Jak pořádně zabalit poslední kousek bábovky, aby ho nikdo nenašel.
