Vysoko v peruánských Andách najdeme místo, které působí spíše jako z jiného světa než z naší planety. Existuje tu stovky let a sůl ze zdejších tůní čerpají nejen dávné civilizace, ale i jejich potomci. A dělají to dodnes stále stejným způsobem!

Hory se tady téměř dotýkají oblaků, vzduch je řídký a ostrý. Bílé terasy se jako obří schodiště rozprostírají po svazích údolí a ve slunečním světle se rozzáří oslnivými odlesky.

Jsou to Salineras de Maras – solné „bazénky“, které fungují nepřetržitě už půl tisíciletí.

Poklad z hlubin hor

Salineras de Maras se nacházejí v Posvátném údolí Inků (Valle Sagrado), nedaleko vesnice Maras, asi 40 kilometrů severozápadně od Cuzca, v nadmořské výšce okolo 3000 metrů.

Posvátné údolí nebylo pro Inky jen „hezkým místem“, ale klíčovou oblastí s úrodnou půdou a mírnějším podnebím než ve vysokých Andách. Zároveň má strategickou polohu mezi horskými masivy. Právě tady vznikla zemědělská i duchovní páteř říše.

A sůl do tohoto obrazu dokonale zapadá, protože je nesmírně cenná. Pod Andami se nacházejí prastaré usazeniny soli, které vznikly před miliony let v době, kdy byla tato oblast ještě pokrytá mořem.

Pohyby zemské kůry moře později zvedly do výšky, ale sůl zůstala uvězněná v horninách. Podzemní pramen solnými vrstvami protéká, nasytí se minerály a na jediném místě v oblasti vyvěrá na povrch.

Sůl, která patří všem

Místní lidé pak přijdou s geniálně jednoduchým řešením: rozvádějí vodu do tisíců malých terasovitých tůní, kde se díky silnému horskému slunci voda pomalu odpařuje a zůstává po ní čistá sůl. Solné tůně v Marasu nejsou státním podnikem;

především patří místním rodinám, ve kterých se dědí po generace. Každá rodina vlastní několik tůní a přesně ví, kdy je otevřít, zavřít nebo nechat odpočívat. Práce tu probíhá ručně a podle přírodních rytmů.

Slaná voda se pouští do mělkých bazénků, slunce a vítr ji postupně odpařují a na dně se vytvářejí krystaly soli. Ty se sbírají lopatkami, suší a třídí podle kvality. Systém funguje bez moderní techniky, bez chemie a téměř beze změn už po staletí.

I dnes se tu sůl sklízí podobně jako za časů Inků, tedy pomalu, trpělivě a s respektem k horám a nádherné přírodě.

Slzy uvězněného boha

Inkové odjakživa považovali sůl za cennou surovinu i rituální dar. Používali ji k uchovávání potravin, obchodu i obětem bohům.

Podle místní legendy vznikly solné prameny ze slz Ayara Cachiho, jednoho z bájných zakladatelů říše, kterého jeho sourozenci lstí uvěznili v hoře. Jeho pláč pak navždy prosakuje skálou a dává vzniknout bílým terasám v údolí.

Solné tůně, kterých je zde okolo tří tisíc, se zde využívají nejméně 500 let, pravděpodobně už od předinckých dob, a dodnes zůstávají součástí každodenního života místních.

Návštěvníci si tu kromě výhledu mohou odnést i výrobky ze zdejší soli – od potravin až po kosmetiku.