Kdyby někdo nakreslil zvíře s kachním zobákem, bobřím ocasem, vydřími tlapkami a k tomu přidal jedovaté ostruhy i vejce, zoologové by si nejspíš mysleli, že jde o povedený vtip. Jenže ptakopysk je skutečný.

Tento australský podivín patří mezi nejpozoruhodnější tvory planety a vědci dodnes objevují další překvapení, která skrývá.

Když evropští přírodovědci na konci 18. století poprvé spatřují vycpaného ptakopyska, mnozí jsou přesvědčeni, že jde o podvrh. Zdá se nemožné, aby jediné zvíře spojovalo tolik znaků různých druhů. Ptakopysk je totiž savec, přesto klade vejce.

Samice po jejich snesení mláďata zahřívá v podzemní noře a po vylíhnutí je krmí mlékem. Nemá ale bradavky, mléko se uvolňuje přímo z mléčných žláz na povrch kůže a mláďata je olizují ze srsti. Tím ovšem zvláštnosti teprve začínají.

Samci mají na zadních nohách ostré rohovité ostruhy napojené na jedové žlázy. Během období rozmnožování dokážou protivníkovi vstříknout jed, který člověka obvykle neusmrtí, ale způsobuje mimořádně silnou bolest přetrvávající celé týdny.

Zoologové soudí, že jed slouží především k soubojům mezi samci o samice, nikoli k lovu.

Výborně najde elektrické pole

Největším zázrakem je však jeho zobák. Pod vodou ptakopysk zavírá oči, uši i nozdry, takže nevidí ani neslyší. Přesto bezchybně nachází larvy hmyzu, červy nebo drobné korýše ukryté v bahně.

Dokáže totiž zachytit nepatrná elektrická pole vznikající při svalových stazích kořisti. Tento smysl, nazývaný elektrolokace, je mezi savci naprostou raritou.

Profesor Jack Pettigrew, který se dlouhá léta zabývá smyslovými orgány ptakopysků, označuje jejich elektroreceptory za jedny z nejdokonalejších v celé živočišné říši.

Už objev z roku 1986 publikovaný v časopise Nature ukazuje, že zobák funguje jako mimořádně citlivý biologický detektor elektrických signálů. Díky tomu ptakopysk úspěšně loví i v kalné vodě, kde by většina ostatních savců byla bezradná.

Postrádá žaludek

Ani tím seznam kuriozit nekončí. Ptakopysk nemá skutečný žaludek, jícen přechází téměř přímo do střev, protože během evoluce o kyselý žaludek přišel.

Jeho hustá srst patří k nejlépe izolujícím v živočišné říši a umožňuje mu přežívat i ve studených australských řekách. Vědce fascinuje také jeho genetická výbava.

Genom ptakopyska kombinuje znaky typické pro savce, ptáky i plazy, takže představuje jedinečné okno do dávné evoluce obratlovců.

Evoluční biolog Jenny Graves upozorňuje, že právě studium tohoto nenápadného tvora pomáhá lépe pochopit vznik savců i vývoj pohlavních chromozomů. Ptakopysk tak není jen kuriózní zvíře z australských řek.

Je živoucím důkazem, že příroda se neřídí lidskou představivostí, ta jí totiž ani zdaleka nestačí.