Příběh zrodu vteřinového lepidla je zajímavý. Stojí za ním neúspěšný pokus při vývoji vojenské techniky během 2. světové války. To, co vědci nejprve považují za nepoužitelnou chybu, se později promění v jeden z nejužitečnějších vynálezů 20. století.

Píše se rok 1942 a americký chemik Harry Coover (1917-2011) pracuje pro společnost Eastman Kodak. Jeho tým hledá materiál pro průhledné plastové zaměřovače zbraní a další optické součásti pro armádu.

Během pokusů narazí na látky zvané kyanoakryláty. Ty ale mají jednu zásadní vadu, lepí se téměř na všechno, čeho se dotknou. Pro vojenský projekt jsou nepoužitelné, a tak je výzkumníci odkládají stranou.

Mimořádně pevný spoj

O devět let později se Coover s těmito látkami setkává znovu při vývoji tepelně odolných krytů proudových letadel.

Když jeho kolega Fred Joyner slepí drahý laboratorní přístroj tak pevně, že ho nelze rozebrat, Coover si uvědomuje, že právě našel něco mimořádného. Na rozdíl od běžných lepidel totiž kyanoakrylát nepotřebuje teplo ani tlak.

Stačí nepatrná vlhkost ze vzduchu a během několika sekund vytvoří mimořádně pevný spoj.

Vynález neskončil v odpadu

Odborníci dnes považují příběh vteřinového lepidla za učebnicový příklad takzvané serendipity – významného objevu učiněného náhodou.

Podle americké National Inventors Hall of Fame, tedy Národní síně slavných vynálezců, spočívá genialita Harryho Coovera především v tom, že v domnělém neúspěchu rozpoznává skrytý potenciál.

Lepidlo se od roku 1958 prodává pod názvem Eastman 910 a později dobývá celý svět. Jeho modifikace se dokonce používají v medicíně k uzavírání ran a záchraně životů.

Vynález, který měl skončit v laboratorním odpadu, se tak stává jedním z nejúspěšnějších chemických objevů moderní doby.