Na první pohled působí žirafa jako zvíře z jiného světa. Její krk měří až přes dva metry, přesto ukrývá stejné množství krčních obratlů jako lidská páteř. Sedm. Stejný počet nosí v těle téměř všichni savci od člověka až po myš.
Jak je možné, že žirafa dosáhne na koruny stromů, zatímco lidský krk unese jenom naši hlavu? Odpověď leží v jedinečné anatomii, která fascinuje biology už více než století.
Když člověk skloní hlavu, pohybují se jeho krční obratle téměř nepozorovaně. Každý z nich měří jen několik centimetrů a dohromady vytvářejí pružnou konstrukci, která nese lebku o váze kolem pěti kilogramů.
Žirafa ale stejný systém proměňuje v biomechanický zázrak. Její krční obratle mohou měřit až 25 centimetrů. Přesto si zachovávají základní uspořádání známé i z lidské kostry.
Americký evoluční biolog Richard Owen (1804-1892) už v 19. století upozorňuje, že „žirafa není anatomickou výjimkou, ale extrémním prodloužením běžné tělesné stavby savců“.
Jednoduše řečeno, příroda nevytváří nový typ páteře, ale jenom natahuje to, co už existuje. Zajímavé je, že první dva obratle, atlas a čepovec, fungují u člověka i žirafy podobně: umožňují otáčení a naklánění hlavy. U žirafy ale musí zvládat mnohem větší zatížení.
Žirafí krev to nemá jednoduché
Dlouhý krk ale nepředstavuje jen výhodu. Znamená také obrovský problém pro krevní oběh. Srdce žirafy musí pumpovat krev do výšky několika metrů, aby se dostala do mozku.
Proto má žirafa mimořádně silné srdce a extrémně vysoký krevní tlak, přibližně dvojnásobný oproti člověku. Kdyby lidské tělo fungovalo stejně, hrozilo by nám prasknutí cév.
Příroda ale žirafu vybavila speciálním systémem chlopní a pružných cév, které tlak regulují. Britský anatom Brian G. Gardiner (1932-2021) uvádí:
„Krk žirafy je triumf evolučního kompromisu, kdy každá výhoda zároveň přináší novou anatomickou výzvu.“ Zajímavý je i způsob, jakým žirafy svůj krk používají při soubojích. Samci do sebe narážejí hlavami a dlouhými krky s takovou silou, že připomínají kyvadla. Kostra přitom musí vydržet obrovské nárazy bez poškození míchy.
Změna by všechno zkomplikovala
Podobnost mezi lidskou a žirafí páteří dnes vědci považují za důležitý důkaz společného evolučního původu savců. Sedm krčních obratlů totiž najdeme téměř u všech, ať jde o člověka, velrybu nebo žirafu.
Výjimky jako například lenochodi nebo kapustňáci jsou velmi vzácné. Evoluční biologové se domnívají, že změna počtu obratlů by během vývoje embrya mohla způsobit závažné zdravotní komplikace, a proto příroda raději mění jejich velikost než počet.
Když se tedy podíváme na žirafu, zase tolik se od ní nelišíme. Jsme tak trochu vzdálení příbuzní. Kostry totiž vznikají podle stejného základního plánu, jen u žirafy jsou v případě krku dotažené do extrému.
