Nejsou tomu ani čtyři roky, co car stojí na balkóně a s úsměvem na tváři mává vojákům, jež kráčí vstříc první světové válce. Teď si budovu přivlastní úředníci a panovníka jednoduše odsunou do pozadí. To ale není konec, další změna přijde velice brzy.
Rozlohou odpovídá dvěma Strahovským stadionům. Kromě toho uvnitř najdeme 1500 pokojů, 1 945 oken a 1 886 dveří! Petrohradský Zimní palác udivuje nejen čísly.
Panovník z chatky
Car Petr I. Veliký (1672–1725) nenechá v Rusku kámen na kameni. Doslova. Začátkem 18. století míří do vlasti z výletu po západní Evropě a okamžitě nařídí vybudovat nové město. Nazve ho trochu egoisticky Petrohrad.
A hned v roce 1704 vyrůstá v sousedství řeky Něvy dřevěný srub. Chatu postaví za tři dny a car v ní skutečně několik chvilek stráví, protože osobně dohlíží, jak práce na novém městě probíhají.
Potřeba rezidence se však zdá důležitější, a tak osloví architekta Domenica Trezziniho (1670–1734). Ital má na svědomí první zděnou budovu na místě Zimního paláce.
Dvoupatrová stavba, jež záměrně ignoruje tradiční ruský styl, vydrží do roku 1721, tehdy cara jednoduše omrzí. Okolí postupně zkrášlují další paláce, jelikož car nařídí šlechticům, aby v Petrohradu trávili alespoň půl roku.
Pobyt má k ideálu daleko, jelikož se jedná o bývalou bažinu. A navíc – teplá voda teče jen jednou týdně!
Sem a tam
Jakmile vládce umírá, šlechtici mizí. „Opuštěnými náměstími se plahočí nevolníci,“ přibližuje stav kronika. To pokračuje v roce 1728, kdy se další panovník oficiálně přesouvá z Petrohradu do Moskvy.
Když na trůn usedá Anna Ivanovna (1693–1740) proces se opakuje, avšak opačným směrem! Píše se rok 1732 a Petrohrad definitivně získává status hlavního města.
Carevna tehdy nachází útočiště v paláci, jež nechá postavit admirál Fjodor Matvejevič Apraskin (1661–1728). Extravagantní žena, jenž místo medoviny a vodky servíruje burgundské a šampaňské, nachází zalíbení v práci Francesca Bartolomea Rastrelliho (1700–1771).
Zatímco roste reprezentativní sídlo, carevna ukojí svou úchylku v ledovém paláci. Šest metrů vysoká stavba je celá z ledu, ze stejného materiálu je i vybavení. Vrcholem se stává „ledová“ svatba dvou dvořanů.
2,5 milionu
Zděný kolega ale není dokončen. To si vezme za cíl Alžběta Petrovna (1709–1762), další ruská vládkyně. „Je to symbol národní prestiže,“ naléhá na Rastrelliho a dá mu jediný cíl – realizaci co nejrychleji dokončit.
Práce odstartuje v roce 1753 a dělníci se na ní lopotí dlouhé měsíce. Údajně i během nejtřeskutějších mrazů. Dokončení nezhatí ani zima a ani vypuknuvší sedmiletá válka. Dochází peníze, navíc suma za sídlo nabobtná na 2 500 000 rublů.
Jen pro představu – obyčejný dělník si na stavbě za celý měsíc vydělá jediný rubl. Carevna neváhá, a tak zvýší daň z alkoholu a soli, čímž náklady pokryje.
Palác si oblíbí i Kateřina Veliká (1729–1796), která na tamním balkóně lidu představí svého syna Pavla (1754–1801). V témže dni nechá během převratu zavraždit svého manžela.
Iniciuje dílčí práce, mezi nejznámější novinky patří chodby a zastřešená nádvoří, která jsou vytápěna a nad hlavami létá exotické ptactvo.
Z galerie pevnost
Propadá rovněž umění, a tak nakupuje obrazy téměř po celé Evropě. Její sbírka zahrnuje Rembrandta, Rubense či Tiziana. Sama je ukládá do křídla, které slouží k odpočinku. Mnohem později se carevniny komnaty promění na Ermitáž – věhlasné muzeum.
Za jejího panování dokonce mluví šlechtici jen francouzsky, ruštinu využívají jen v komunikaci se služebnictvem. Kateřinin syn Pavel po nástupu na trůn místo zcela změní. Trpí paranoiou a rozmístí kolem sídla vojáky.
Vydrží jen několik měsíců, poté mizí mimo Petrohrad. V dalších letech stavba mění barvu, protože slámově žlutou vystřídá červená. Zimní palác neminou ani přírodní katastrofy – například tu z prosince 1837 má na svědomí požár v nepoužívaném krbu.
Plameny se skrze dřevo rozšíří a nadělají skutečnou paseku. Vojáci zvládnou většinu interiéru vynosit, na druhou stranu umírá na 30 lidí. Katastrofa trvá tři dny a požár je patrný i ze vzdálenosti 70 kilometrů.
Dynamit pod podlahou
„Do roka ať je hotov,“ rozkazuje car Mikuláš I. (1796–1855). Zcela ignoruje fakt, že vnitřek paláce je v dezolátním stavu. A tak znovu trpí dělníci, panovník rovněž oficiálně veřejnosti otevírá umělecké sbírky.
Zájemci však musí přijít ve formálním oblečení. Údajně se jedná o jednu z prvních možností, kdy obyčejný Rus nakoukne do carského sídla. To ale postupně ztrácí lesk a mění se na ceremoniální rezidenci.
Naposled v něm skutečně bydlí car Alexandr II. (1818–1881), který však málem přijde v tamních zdech o život. Atentátník ukryje dynamit pod podlahu v jídelně. Exploze z roku 1870 usmrtí 11 lidí – panovník přežije.
Bezpečnost se ale ukáže být slabým místem Zimního paláce, a tak vládci Ruska hledají útočiště mimo Petrohrad.
Z kolika vajec?
To se hodí i v rámci šetření, protože provoz carského dvora stojí obří sumy peněz. Alexandr III. (1845–1894) bohapusté útraty zatrhne. Zakáže měnit ubrusy každý den, svíčky musí služebnictvo vyhazovat, až zcela dohoří.
Když dorazí nějaká návštěva, dostává k snídaní omeletu a panovník seškrtá i počet vajec, z nichž se pokrm připravuje. Poslední ruský panovník – Mikuláš II. (1868–1918) Zimní palác oživí a uspořádá v něm svatbu.
„Shnilé město,“ utrousí na adresu Petrohradu jeho milá. Začátek 20. století už probíhá v rychlém sledu. Dvůr zruší pravidelná představení a recepce, a tak se kdysi slovutné sídlo mění na administrativní budovu.
Svou roli sehrává v lednu 1905, kdy k Zimnímu paláci nakráčí stovky nespokojených dělníků. Chtějí zlepšení pracovních podmínek, odpovědí je střelba a 130 mrtvých.
Palác, špitál a muzeum
Rok po masakru zasedá v tamních prostorách Státní duma, ruská obdoba parlamentu. Během vyhlášení první světové války z tamního balkonu zase mává car s manželkou. Rezidence tehdy znovu mění obyvatele, protože válečná vřava Zimní palác transformuje na nemocnici.
Bída s nouzí nakonec cara sesadí z trůnu a jeho někdejší sídlo u toho nesmí chybět. Prozatímní vláda se moci chopí v únoru 1917 a Alexandr Kerenský (1881–1970) úřaduje právě v rozlehlém sídle.
Politici dlouho nevydrží, jelikož jejich neschopné řízení státu smete Velká říjnová socialistická revoluce. Výstřelem z křižníku Aurora vyrazí bolševici na zteč a po hrdinském boji převezmou moc. Realita má být o trochu méně akční.
Komunisté vniknou do budovy zadním vchodem, padne sice pár výstřelů, jenže Zimní palác hlídá jen hrstka vojáků. Když Vladimir Iljič Lenin (1870–1924) třímá otěže ve svých rukou, začíná rabování. Bolševici údajně vypijí napěchovaný vinný sklep.
V nových časech je Zimní palác otevřen veřejnosti. I to bývalé carské sídlo přežije, asi nejvíce namále má během obléhání Leningradu mezi lety 1941 a 1944. Střecha je vážně poškozena a cenné sbírky přečkají válku na Uralu.
Klenot východní Evropy prochází nákladnou rekonstrukcí. Dnes figuruje jako součást Ermitáže a ročně přivítá na 3,5 milionu návštěvníků.
