Existuje jich na 3500 druhů a v Česku jich máme 11 – pět původních a šest zavlečených. Řeč je o švábech. Jsou to všežravci z většiny aktivní ve dne. Tedy… až na ty, které potkáme v komoře.

Nejraději mají rostlinné zbytky, ale někdy se mění ve dravce a loví menší živočichy. Jak jsou velcí? Inu, to je v rámci této skupiny různé, mohou mít pět milimetrů, stejně, jako 10 centimetrů.

Na ty největší ale ve škvírách českých domácností naštěstí nenarazíme. V přírodě jsou součástí potravního řetězce, který navíc pomáhá s rozkladem organické hmoty. A doma? Ničí nám jídlo a přenášejí bakterie a roztoče.

Kromě nervy deroucího cupitání mohou přinést třeba i nákazu salmonelózou. Na rozdíl od štěnic jde o letce. Ovšem mizerné. Za to překvapí rychlostí. Šváb americký běží až rychlostí 5,5 km/h, což by mu mohlo vynést vavříny mezi bezobratlými závodníky.

Lovíme škůdce

Až měsíc nepotřebuje pít, tři měsíce vydrží bez potravy. Má 300krát vyšší odolnost proti radiaci, takže na rozdíl od nás přežije i atomovou válku. Nemají centrální nervový systém, takže když mu useknete hlavu, zemře až hlady. Zní nezničitelně. Takže… co s ním?

Pokud vám běhá doma, obvykle nejde o klasického švába obecného, ale rusa domácího. Oblíbeným receptem je směs tří dílů kyseliny borité a jedné části cukru.

Nutno podotknout, že kyselina boritá, kterou známe jako slabý 2 až 3% roztok z lékárny coby borovou vodu, je toxický dryák, který může snížit schopnost reprodukce všem tvorům v dosahu. Nejlepší tak je opět zavolat profesionálům.