Vzpomínky si představujeme jako uložené soubory, jednou se zapíšou a zůstanou. Jenže lidská paměť nefunguje jako pevný disk. Pokaždé, když si něco vybavíme, mozek stopu znovu otevře, upraví a znovu uloží.

Vzpomínky se tak přepisují, mísí s emocemi i novými informacemi. A někdy se promění víc, než jsme ochotni připustit.

Na přelomu tisíciletí přichází překvapivý objev. Neurovědci ukazují, že vyvolaná vzpomínka se stává dočasně nestabilní a musí znovu projít procesem „uložení“. Tento jev nazývají rekonsolidace. „Paměť není jako záznam na pásce.

Když ji vyvoláte, může se změnit,“ vysvětluje neurovědec Karim Nader, jehož experimenty na zvířatech v roce 2000 zásadně proměnily pohled na fungování paměti.

Podle výzkumů se při vybavování aktivují oblasti jako hippocampus a amygdala, centra spojená s ukládáním faktů i emocí. Vzpomínka se na krátký čas „rozpadne“ a mozek ji znovu skládá dohromady. A právě tehdy do ní mohou proniknout nové detaily, nálada nebo cizí vyprávění.

Jak snadno vzniká falešná vzpomínka

Americká psycholožka Elizabeth Loftusová desítky let dokazuje, že lidskou paměť lze překvapivě snadno ovlivnit.

Ve svých experimentech dokázala lidem vsugerovat, že se v dětství ztratili v nákupním centru a mnozí si začali „vybavovat“ barvu podlahy i hlas ochranky. „Paměť je rekonstrukční. Nevracíme se k originálu, ale skládáme příběh z útržků,“ říká Loftusová.

Stačí sugestivní otázka nebo opakované vyprávění. Mozek preferuje soudržný příběh před přesností. Proto si můžeme být naprosto jistí něčím, co se nikdy nestalo.

Proč je přepisování vlastně výhodou

Možná to zní děsivě, ale pružnost paměti má evoluční smysl. Umožňuje nám učit se ze zkušeností a přizpůsobovat se. Držitel Nobelovy ceny Eric Kandel popisuje paměť jako proces neustálého posilování a oslabování synaptických spojení.

„Vzpomínky nejsou věci, ale procesy,“ shrnuje. Díky rekonsolidaci lze například terapeuticky oslabit traumatické zážitky. Pokud se vzpomínka znovu otevře v bezpečném prostředí, může se „uložit“ méně bolestivá.

Mozek tak není archivem minulosti, ale nástrojem přežití. Paměť tedy není pevný disk. Je to živý text, který při každém čtení znovu píšeme.