Na louce, uprostřed ničeho, stojí stará hrušeň. Je jí dnes přes osmdesát let. Prázdné prostranství kolem ní připomíná tragédii, která na území ČSR patří k nejtragičtějším příběhům druhé světové války.

Píše se pochmurný rok 1941. Německá říše vítězí na všech frontách a nezdá se, že by dějiny měly dopadnout jinak než jejím vítězstvím. V obci Lidice poblíž Kladna ale řeší jinou katastrofu.

Letitá hrušeň, která roky rostla kousek od kostela, je definitivně uschlá. Obecní strážník Václav Vandrdle (1900–1942) uschlý strom porazí a kořen vykope. Společně s Annou Pekovou (1912–2003) zasadí kousek od obecní studně tři nové stromky.

Nepovedené rande

Václav Říha (1919–1942), dělník z nedalekých Vrapic, má doma manželku a malou dcerku. Ale šťastný není, a tak utíká do hospod a za holkama. Jednou z nich je i mladičká Anička Maruščáková (1923–1942). Jejich známost přeroste v milostný vztah.

Ale děvče zná svého milence jenom jako „odbojáře Milana“. Romance končí v okamžiku, kdy statečný odbojář dostane strach z prozrazení a manželky a rozhodně se vztah ukončit. Ale nechce ztratit tvář a tak píše smyšlený dopis: „Drahá Aničko!

Promiň, že Ti píši tak pozdě… Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv, na shledanou tento týden, a pak už se neuvidíme.“ Jenže pitomější načasování si vybrat nemohl.

Oko za oko, čelist za zub

V té době totiž na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (1904–1942) čekají v osudné zatáčce čeští parašutisté. Okupační správa se velmi snaží najít atentátníky.

A když se gestapu dostane omylem Říhův dopis do rukou, zaměří se na Lidice, odkud Anička pochází. Ambiciózní Karl Hermann Frank (1898–1946), který touží po Heydrichově místě, se rozhodne k tvrdé odplatě.

„Jestli mají atentátníci cokoliv společného s obcí Lidice, zmizí celá vesnice.“ Přestože Gestapo dokáže okamžitě zajistit Maruščákovou i Říhu, který se u výslechu sesype a všechno prozradí, akce je už rozjetá. 9. června obklíčí Lidice jednotky Wehrmachtu.

Jediná přežije

Muži jsou zastřeleni, ženy a děti odvedeny. Domy vypáleny. Na místo přijíždí sám K. H. Frank. „Zničte to tu,“ přikazuje. „Nesmí být poznat, že tu kdy kdo žil!“ Německá armáda tak začne do povětří vyhazovat jednotlivé domy.

Když exploze zničí kostel, suť zavalí nejbližší mladičkou hrušeň a ulomí její korunu. Ruiny domů jsou rozebrány, řečiště potoka změněno. „Ještě stromy!“ přikazuje velitel.

„Nikdo nesmí poznat, kde byly zahrady.“ Výbušniny nahradí sekery, jsou pokáceny všechny ovocné stromy. Jediný, která neokusí jejich ostří, je zavalená a zlomená hrušeň. „Ta už je beztak uschlá.“

Pamětník tragédie

Ale mladičký stromek přežije. Zatímco je okolí zničeno a místo vsi zůstává jen mýtina, ulomený kmen obrazí. Dodnes je to místo poznat. Během několika let nabere strom sílu a vyroste.

Uprostřed louky, která je jedinou připomínkou, že zde stávala vesnice, tak roste strom, který pamatuje tu strašlivou tragédii.

Teprve nedávno, v roce 2001, díky pečlivému měření a srovnávání se starými fotografiemi je identifikována jako jedna z těch tří, které jsou vysazeny v roce 1941. Tak je tento němý svědek strašlivé zkázy prohlášen v roce 2007 za památný strom.