Daktyloskopie, věda o otiscích prstů, která dnes pomáhá odhalovat pachatele zločinů po celém světě, má kořeny hluboko v 19. století.

Přestože lidé zanechávali otisky po tisíciletí, až systematické poznání a využití těchto jedinečných vzorů přetvořilo je v jeden z nejspolehlivějších identifikačních nástrojů kriminalistiky.

A v tom příběhu se objevuje i české jméno, které položilo základy pro to, jak dnes daktyloskopie funguje.

Všechno začíná něčím, co známe všichni, našimi prsty. Každý z nás má na koncích prstů složitý vzor papilárních linií, který je jedinečný a po celý život se nemění. Evropští vědci si toho začali všímat už v 19. století.

Jako jeden z prvních se touto problematikou zabývá český fyziolog Jan Evangelista Purkyně (1787-1869), který v roce 1823 jako první na světě detailně popisuje a klasifikuje různé vzory otisků, a to smyčky, víry a oblouky a rozděluje je do devíti základních typů.

Tato analytická práce se tehdy okamžitě nepoužívá v praxi, ale položí pevný vědecký základ pro pozdější vývoj daktyloskopie jako metody identifikace osob.

První vyřešená vražda

Ve druhé polovině 19. století se daktyloskopie začíná zhmotňovat v kriminalistické praxi.

Angličané jako Sir William James Herschel si všimnou, že otisky prstů zůstávají po celou dobu stejné a mohou sloužit k identifikaci lidí již používané třeba při uzavírání smluv v britské Indii.

V roce 1880 pak lékař Henry Faulds navrhuje myšlenku, že otisky lze použít přímo pro řešení trestných činů.

Následuje Francis Galton, který v roce 1888 systematicky rozpracuje klasifikační systém otisků tak, aby se daly porovnávat ve velkých souborech, což znamená hlavní krok k jejich praktickému nasazení v kriminalistice.

Největší průlom přichází v Argentině, kde Ivan Vučetič (1858-1925) vytvoří první použitelný systém daktyloskopie a v roce 1892 pomocí otisku prstu prokáže vinu v případě vraždy, což je první takový případ v dějinách forenzní vědy.

Oficiální uznání

A jaký je český přínos v samotné praxi? Česká daktyloskopie se začíná rozvíjet brzy poté, co se metoda rozšíří po Evropě.

Už v roce 1891 koncipista František Protivenský experimentuje s otisky prstů vězňů v Praze jako s výukovým materiálem, a od roku 1903 dokonce na své náklady sbírá a třídí daktyloskopické otisky.

O několik let později, přesně 9. září 1908, v českých zemích daktyloskopie oficiálně uznávají jako jediný identifikační prostředek osob ve vyšetřování.

Tato systematická práce s otisky položí základ moderním postupům, které se postupně digitalizují a stávají se součástí jinak komplexních identifikačních systémů i v současné České republice.