Nejméně výrazným a také nejkratší dobu sloužícím vládcem SSSR byl Konstantin Ustinovič Černěnko (1911 – 1985). Muž, který se do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS dostal v roce 1984, v ní vydržel pouhých 13 měsíců.

Do Kremlu se takříkajíc „došoural“ a po celou dobu jejího výkonu byl závislý na lékařích.

Po dynamickém Jurii Andropovovi, bývalém šéfovi tajné policie KGB, který se alespoň snažil o určité změny v sovětském systému, se s nástupem Černěnka do Kremlu vrátilo zatuchlé ovzduší brežněvovské éry.

Však také Černěnko a Brežněv byli nerozluční přátelé, Konstantin byl jeden z mála vrcholných straníků, který si s Leonidem tykal.

Černěnko pocházel z chudých sibiřských poměrů. Vzdělání se mu vyhnulo, byl nádeníkem, vojenskou službu sloužil u pohraniční stráže na sovětsko-čínské hranici.

S inteligencí, která horko těžko dosahovala průměru, s naprostou absencí charismatu a vůdčích schopností a s pro něj typickou nerozhodností se před ním rozhodně neotvírala kdovíjaká kariéra.

Vše ale dopadlo jinak. Od svých dvaceti let byl členem KSSS. Jeden ze stranických funkcionářů, který udržoval poměr s Černěnkovou sestrou, jej doporučil pro studium na stranické škole v Moskvě.

Bolševický režim přál průměrným, a tak před Černěnkem se zjevily dosud netušené možnosti. Zpočátku se věnoval především propagandě, mimo jiné i v Moldávii. Tam došlo k pro něj osudovému setkání s Brežněvem.

Když Brežněv v roce 1982 zemřel, Černěnko najisto počítal s tím, že zasedne na jeho místo. Nitky spřažené KGB však ukázaly svou sílu a Andropov Černěnka předběhl. Ne na dlouho, za dva roky se Černěnko vrcholné pozice dočkal.

Lékaři ovšem varovali, že do Kremlu míří velmi slabý muž. Přední sovětský kardiolog Jevgenij Čazov polibyro varoval, že Černěnkovi zbývá do konce života sotva rok.

„Dost často jsem se s Černěnkem setkával a dobře jsem věděl, jak těžce na tom s plícemi a srdcem je.“ Nic naplat, návrat ke starým pořádkům po polovičatých Andropovových reformách byl aparátčíkům bližší.

Už Černěnkovo etrée do funkce působilo prazvláštně. Při Andropovově pohřbu na terase moskevského mauzolea zašeptal jinému aparátčíkovi: „Sundáme si beranice? Je velká zima! Už aby to bylo za námi.“ Průšvih byl v tom, že technici zapojili mikrofony předčasně…

Tak se sibiřský nádeník stal jedním z nejmocnějších mužů světa. Většinu času už v té době však trávil na nemocničním lůžku. Jeho problémy se srdcem a plícemi prohlubovaly stále více. Na veřejnosti se objevoval minimálně.

Když už, tak v těsném obklopení tělesných strážců, kteří jej podpírali a v hloučku agentů KGB, kteří předstírali, že jsou náhodnými kolemjdoucími, se kterými se nejvyšší muž SSSR dal do diskuze.

Jen tak bylo možné zakrýt fakt, že Černěnko není v jednom kuse schopen ujít víc než 20 metrů. V politické sféře toho Černěnko příliš nestihl, ale naděje do něj některými kruhy vkládané se pomalu začaly naplňovat.

Režim se znovu vracel do brežněvovských kolejí, byl rehabilitován Stalin a jeden z tvůrců ostudné smlouvy s nacistickým Německem Vjačeslav Molotov byl s poctami přijat zpět do strany (vyloučen byl za Chruščova).

Byly zastaveny některé procesy s funkcionáři obviněnými z korupce, které se rozjely v době Andropovovy krátké epochy.

Černěnko stačil rozpoutat útok na rockovou hudbu, který věrní českoslovenští soudruzi přivítali v podobě dnes již legendárního článku Nová vlna se starým obsahem.

Úpadek SSSR ovšem pokračoval, symbolicky to dokreslovala i krádež Černěnjkovy hranostajové papachy z jeho kremelské šatny.  Postupem času se Černěnko stal zcela závislým na kyslíkovém přístroji.

Většinou místo měj úřadoval energický a gerontokracii v politbyru vymykající se Michajl Gorbačov. Černěnkův stav se rychle zhoršoval, v pečlivě nainscenovaných volbách do Nejvyššího sovětu v roce 1985 již hlasoval z nemocničního lůžka. Brzy na to zemřel a události, které následovaly jej dovedly na okraj zapomnění.