Jako každé ráno kráčí podél pobřeží a poslouchá šum mořských vln. Ranní pohodu rozvíří vyděšený výkřik. Kousek od ní leží znetvořené tělo, málo kdo by v něm hledal jedno z velkých jmen italské kinematografie.
Filmař, homosexuál a marxista – všechna tato slova vystihují italského režiséra Piera Paola Pasoliniho (1922–1975). Jeho povaha vyhledávající skandály ho však jednou doběhne.

Už jedu, Říme!
Budoucí režisér už jako žák objevuje krásy literatury a píše první verše. Jeho další kroky míří na Boloňskou univerzitu, tam poprvé přičichne k filmu a zároveň zanevře na náboženství.
Propadá estetice a figurativnímu umění, jenže ve světě zuří druhá světová válka. Pasolini na podzim 1943 sice narukuje, poté ale utíká domů do městečka Casarsa, jež leží u hranic s dnešním Slovinskem.
Na poezii nezapomene, má však plné ruce práce s doučováním studentů, do jednoho z nich se dokonce zamiluje. „Září z něj naivita a milost,“ poznamená si a uvědomí si, že je homosexuál.
Po válce si užívá volnost, jenže v roce 1949 ho na jednom z festivalů přistihnou, jak se třemi nezletilými masturbuje. Skandál! Od Pasoliniho se distancuje i komunistická strana, do níž nedávno vstoupil. Nakonec vyvázne bez trestu a raději se stěhuje do Říma.

Film je život
V italské metropoli rozkvete. Píše romány a snaží se učit. Jeho první prozaické dílo Darmošlapové a poskytuje syrový vhled mezi mladé lidi na okraji společnosti. Způsobí poprask a komunisté ho vyloučí. „Jsem marxista,“ reaguje Pasolini po svém.
Stále více ho to táhne k filmu, v roce 1957 dokonce spolupracuje s Federicem Fellinim (1920–1993). Pohled na kinematografii mají ale rozdílný, protože Pasolini využívá tradiční knihy k reflektování tehdejších problémů.
Neopomene ani Bibli, což mu několikrát vynese soudní obsílku. Nic si z toho nedělá, naopak rád pobuřuje. Když oslaví 41. narozeniny potká patnáctiletého Ninetta Davoliho (*1948). Označí ho za životní lásku.
Začátkem 70. let si navíc pořídí hrad kousek od vesničky Viterba. Jeho jméno se propírá v bulváru, protože veřejně přiznaný homosexuál je pro konzervativní zemi velké téma.

Kde je pravda?
Na titulní stránky se dostává také 2. listopadu 1975. Tehdy na pláži v Ostii, kam jezdí Římané odpočívat, objeví tělo. To je pořádně zřízené. Patolog poté zjistí, že Pasolini má natržená játra, zlomené kosti v obličeji a polámaných deset žeber.
Kromě toho mu vrazi rozdrtí varlata. Zároveň ho několikrát přejedou autem, polijí benzínem a zapálí. Znetvořenou mrtvolu identifikuje až plačící Davoli. O pár hodin později policie zastaví Giuseppe Pelosiho (1958–2017), jež sedí v Pasoliniho autě.
Sedmnáctiletý prostitut se přizná. Narazí na sebe v Římě, navečeří se a vyrazí na projížďku. V Ostii odstartuje hádka kvůli sexuálním požadavkům, a tak Pelosi začne režiséra mlátit. Soud ho odsoudí na devět let.
Už tehdy ale zaznívají kritické hlasy – dokáže něco takového jeden člověk? Pelosi své přiznání dokonce po více než 20 letech odvolá. „Udělali to tři lidé s jižanským přízvukem,“ tvrdí.
Ti měli údajně spojitost s krajní pravicí, která Pasoliniho označovala za špinavého komunistu. Soud ale veškeré další vyšetřování smete ze stolu.