Temná kobka. Ze stropu kape voda, škvírami pod dveřmi profukuje ledový vítr. Smrad výkalů se mísí s plísní. Spoutaný v řetězech leží ve shnilé slámě muž. Je mu čtyřicet osm, je bledý a vrásčitý. Už osm let pořádně neviděl sluneční světlo. Venku je ještě noc, ale až bude vycházet slunce, tentokrát ho uvidí.

Když ranní světlo ozáří „sedm pahorků“, na nichž leží nejstarší město Evropy – mocný Řím – je mrazivý den. Od moře vane studený vítr. Z vězení na Andělském hradě, který se vypíná nad řekou Tiberou, se ozývá halas. Několik mužů z cely vyvádí zuboženého muže.

„Pohni sebou!“ křikne jeden ze zakuklených strážců. Zavřou jej do vozu a vyrazí na kilometr dlouhou trasu. Nikam nespěchají – ostatně pro muže ve voze je to cesta poslední.

Koho to vezete?

Přejdou přes Andělský most a proplétají se úzkými uličkami. Ty lemují davy lidí. „Koho to vezete?“ křikne jeden. „Luterána!“ zní odpověď. Inkvizice tak označuje každého kacíře. I toho, který donedávna nosil mnišský hábit.

Vězeň se jmenuje Giordano Bruno (1548–1600) a dominikánem je od svých sedmnácti. Kromě toho se zajímá o filosofii, astrologii i spisovatelství. A hlavně se na nikoho neohlíží. Co na srdci, to na jazyku.

Bohužel pro něj to platí i o filosofických otázkách, takže si snadno znepřátelí vrchnost v každém kraji, kam přijde.

Z Benátek utíká do Švýcarska, pak do Francie, přes Anglii to vezme do Prahy a do Německa, aby se vrátil zpět do Itálie – kde na něj ovšem čekají už agenti inkvizice.

Soud trvá celý osm let, než se svatí otcové rozhodnou, že Bruna bude lepší umlčet navždy, když za celou tu dobu nedokázal poprosit o odpuštění.

Náměstí, kde květiny nekvetou

Vůz konečně dojede na Campo de‘fiori – Květinové náměstí. Tam je dav největší. A kromě toho uprostřed stojí hranice. Silné kmeny podložené chrastím. Dav okolo jásá – jásá ostatně vždy, když se chystá nějaká poprava.

Bruna vyvedou z vozu, nechají vystoupat na hranici. Okolo něj se shromáždí kněží i jeho bývalí spolubratři. „Odvolej své hříchy,“ žádají jej. Obvinění čítá osm bodů, z nichž nejznámější je jeho tvrzení, že slunce se neotáčí kolem Země, ale právě naopak.

Jiné jeho prohřešky jsou ovšem mnohem horší – například popírání svaté Trojice nebo popření panenství panny Marie. Anebo víra v mimozemšťany. „Ve vesmíru je mnoho zeminy a tam žijí další tvorové,“ tvrdí bez náznaku pochyb. Ale Bruno neodvolá.

„Nemám co odvolat. Nemám ani žádný hřích, kterého bych se měl zříct.“ Ale i kdyby se bludů zřekl, stejně se nezachrání – na svědomí má také udavačskou činnost, šíření pornografie, příklon k magii a dokonce vraždu.

Poslední milost Boží?

Katani jej svléknou do naha a přiváží ke kůlu. Dominikáni i jezuité mu nabídnou kříž k políbení i obrázek panny Marie, ale Giordano Bruno tvář jen odvrátí. Ve své zatvrzelosti hodlá vydržet až do konce. Dav hučí, těší se na představení. Pochodně hoří a čadí.

Nakonec kat dostane pokyn a podpálí chrastí. Oheň se šíří, dřevo praská. Připravit správnou hranici je umění – dřevo nesmí být příliš suché, aby nevzplanulo příliš rychle a odsouzený by si „neužil“ vlastní popravu.

Nesmí být ani moc mokré, aby se dřív neudusil, než uhoří. Tahle poprava je připravena dobře. Zatímco kacíř umírá bez prolití krve, mniši zpívají litanie a dav jásá. Je to ale poslední popravený kacíř Římské inkvizice.

Jeho smrt se stává symbolem útlaku vědy ze strany církve, on sám se stává vzorem pro všechny další. Jeho myšlenky žijí dál – ať už byl jako člověk jakýkoliv.