Poprvé vyrazí skotský lékař a botanik Mungo Park do Afriky v roce 1795 pod záštitou Africké společnosti v Londýně. Dostane za úkol prozkoumat vnitrozemí dnešní Gambie a dostat se k Nigeru. Čekají ho dlouhé měsíce útrap.

Prodělá malárii, domorodci ho uvězní a často hladoví. Navzdory tomu Mungo Park (1771–1806) jako první Evropan uvidí řeku Niger u města Ségou v dnešním Mali.

Jeho zážitky z cest vzbudí v Anglii ohromný ohlas a z Parka se rázem stává hrdina, kterému nechybí ohromné sebevědomí. „Zmapuji řeku Niger,“ prohlašuje odvážně a od slov k činu nemá daleko. V roce 1805 vyráží se čtyřiceti muži opět na černý kontinent.

Slunce pálí, v džungli je příšerné vlhko, komáři na celou výpravu stále neúnavně útočí.

Hroby podél cesty

Putování do srdce Afriky se bez nadsázky mění v pochode smrti. Malárie a jiné nemoci kosí Evropany jednoho po druhém. Než dojdou k Nigeru, devětadvacet členů výpravy leží v hrobech podél cesty. Park ve svém dopise poznamenává: „Naše řady řídnou.

Slunce nás pálí a voda je jed. Přesto věřím, že Niger mi ukáže svou tvář, i kdyby to mělo být má poslední hodina.“  Prorocká slova.

Konflikt s domorodci

Prořídlá výprava přesto nakonec usedne do křehkých kánoí a snaží se řeku pokořit. Narážejí ale na velké peřeje. Lodě se převrhávají, muži mizí jeden za druhým pod hladinou. Osudným momentem se potom stává srážka s domorodci, kteří u města Bussa napadnou člun.

Park statečně bojuje s vodou, ale proud řeky je silnější než on. Je zřejmé, že řeka je proti tomu, aby odhalili její tok a zaznamenali ho do map pro další dobrodruhy, kteří by je chtěli následovat. Nepovolaní si nemají co zahrávat s tajemství Nigeru.

Z jeho vod už se lékař nevynoří. Veletok zkrátka Parkovi a zbytku výpravy ukáže svoji nevlídnou tvář a skončí pod jeho hladinou.