Genesis znamená řecky „zrod“. A právě v Genesis neboli První knize Mojžíšově se dočteme o biblickém pojetí nejstarších dějin Země i našeho rodu.
„Protož uvedl Hospodin Bůh tvrdý sen na Adama, i usnul; a vyňal jedno z žeber jeho, a to místo vyplnil tělem.
Z toho žebra, kteréž vyňal z Adama, vzdělal Hospodin Bůh ženu.“ Tento výjev najdeme na nespočtu obrazů a v biblických příbězích si o něm listují již nejmenší děti.
Expert na severozápadní semitské jazyky a respektovaný profesor Americké židovské univerzity v kalifornském Los Angeles Ziony Zevit (*1942) ale považuje všeobecně přijímaný překlad za chybný. A rozhodně není mezi vědci jediným.
72 učenců překládá Tóru
Slovutné Alexandrijské knihovně ve třetím století před Kristem něco schází. A to něco je překlad Tóry, kterou tvoří prvních pět knih hebrejské bible. Pokyn k jejímu překladu dá zřejmě král Ptolemaios II. zvaný Filadelfos (309–246 př. n. l.).
Šetřit se na něm nebude. Aby se vyvaroval šotků a nepřesností, bude povoláno 72 židovských mudrců. Tak vznikne někdy mezi 3. až 1. stoletím př. n. l. Septuaginta, nejstarší zachovalý překlad Starého zákona – a to do řečtiny.
Radují se z něj hlavně Židé, kteří již ztratili kontakt s domovinou a nevládnou starou hebrejštinou. Sláva Septuaginty se propíše i do názvu – jmenuje se podle zaokrouhleného počtu překladatelů.
Během následujících staletí projde několika revizemi a stane se základem dalších překladů do mnoha jazyků.

Žebro? Nepravděpodobné
Hebrejské slovíčko, které stojí za celým zmatkem, zní tsela‘. Poprvé je ovšem jako „žebro“ přeloženo právě v Septuagintě. Ale pozor, zdaleka ne všude!
V originále totiž toto slůvku najdete přinejmenším 40krát, a z toho ho jen jednou překladatelé uvězní do významu obloukovité kosti nalézající se v hrudním koši. „Tento překlad je chybný.
Jde o nespecifický termín označující něco, co není ve středu objektu, co je mimo hlavní strukturu. U žebra by to šlo snad vysvětlit jako odchylku od míchy, ale to je velmi nepravděpodobné,“ uvažuje profesor Zevit.
Tsela‘ na jiných místech odkazuje na postranní komnatu nebo třeba stranu oltáře nebo bok archy úmluvy.

Pudla nechme stát stranou…
Jak by se tedy měl tento termín z příběhu o stvoření člověka přeložit? „U lidského těla je tím myšlena libovolná končetina laterální od svislé osy, v případě mužů jde navíc i o penis,“ vysvětluje Ziony Zevit. A jsme u jádra pudla.
Respektive, pudl by do příběhu nezapadal. Onu kost totiž stále má. Ano, jde o bakulum neboli pyjovou kost. Muži ji, kupodivu na rozdíl od ostatních primátů jakými jsou třeba šimpanzi nebo gorily, již zkrátka nemají.