16. století př. n. l. Již tehdy prokazatelně Egypt používá vodní hodiny. Jde jednoduše o nádobu, která má na dně dírku a uvnitř rysky, které ukazují, kolik vody – respektive času, uplynulo.
Amenhotep III. je u moci v letech 1390–1353 př. n. l. Stane se jedním z nejbohatších faraonů starého Egypta a jeho pobytu na trůně se přezdívá „vláda Slunce“.
Ovšem zdejší dochované hodiny nejsou sluneční, ale vůbec nejstarší dochované vodní. Najdou se v karnackém chrámu. Slouží tu kněžím, rituály se totiž musí vykonávat v přesně určené hodiny.
Zatím se ale musí hlídat – do vynálezu prvních náznaků budíků zbývá ještě pořádným pár století.
Tramtadadá! Hopky z pelechu!
„Celá západní filozofie je v podstatě jen komentář Platóna,“ nechá se trefně slyšet britský filozof Alfred North Whitehead (1861–1947). My ale pro dnešek necháme Platónovu (427– 347 př. n. l.) filozofii spát.
Údajně je to totiž právě on, kdo má vlastnit pozoruhodné velké vodní hodiny vydávající v duchu budíkového alarmu zvuk podobný pozdějším antickým vodním varhanům.
V těch voda udržuje stálý tlak vzduchu, ovšem jejich pravděpodobný vynálezce pochází až z novějších dob – je jím římský matematik Ktésibius (285 př. n. l. – 222 př. n. l.). Ten vylepší i vodní hodiny.
Mají číselník a údajně i alarm, který dokáže troubit v předem nastavených časech! Dalším vylepšením je možnost katapultování oblázků na gong.
Skvělé! Ale kde na to vzít?
Nezahálí ani daleká Čína. Zdejší mistři vyrukují se sofistikovanými vodními hodinami s ozubenými koly. Éra budíků jde mílovými kroky kupředu, a to v celé Euroasii. Přicházejí vynálezy v podobě orlojů.
Ve 14. století evropskými metropolemi začne znít relativně přesné odbíjení věžních hodin. A jen o století později máme mechanické budíky, které si může každý nastavit dle libosti! Stačí umístit kolíček do příslušného otvoru v ciferníku. Má to jediný háček.
Všechny tyto vymoženosti jsou sice skvělé, ale nedostupné pro chudší vrstvy obyvatel. Co s tím?
Jejda, já vám rozbil okno…
V roli předchůdce dnes již zapomenutého buzení po telefonu bývala kdysi k dispozici laciná budící služba. Ležíte v posteli a v určený čas vám kdosi zaklepe na okno – v přízemí ručně, v patře speciálním nástavcem.
Pokud není k mání, hází se kamínky, dokud se nevzbudíte. K využití je také středověká varianta budíku chudých – svíčka! Jak to funguje? Nejlépe dle osvědčeného vzoru vyryjete či nakreslíte na svíčku příčky. Ty udávají čas.
Zapálenou svíčku postavíte na kovový talíř či plát, a pokud se v noci vzbudíte, podle odhořené části poznáte, jak dlouho spíte. A podle toho nastavíte i budíka: Do části, kdy se potřebujete probudit, zarazíte jednoduše hřebík.
Až k němu svíčka dohoří, odpadne a pořádně cinkne. Tento vynález umožňuje i funkci odloženého alarmu. Jen musíte mít dost dlouhou svíci…
Viva la 1847!
Ve Švýcarsku zuří občanská válka, Irsko zoufá hladomorem. U nás se zatím můžeme těšit z prvního telegrafu mezi Vídní a Brnem, který je záhy prodloužen i do Prahy. A samozřejmě, narodí se budoucí slavný lékař a cestovatel Emil Holub (1847–1902).
To je rok 1847. Čím je ještě důležitý? Francouzský hodinář Antoine Rédier (1817–1892) jako první patentuje nastavitelný mechanický budík! Nová éra buzení spáčů právě začíná. Kdy dostane největší „ťafku“? Za druhé světové války…
Budíková revoluce
Píše se rok 1942. Netřeba připomínat, co se děje ve světě. Ovšem válečné roky mají i bizarní dopad: Ve Spojených státech se přestanou budíky vyrábět na jaře právě tohoto roku.
Postradatelné fabriky se totiž musí přeorientovat na produkci pro válečnou mašinerii. Vedoucí směny nervózně hledí k velkým hodinám na stěně tovární haly. Šichta začíná v sedm ráno – a pětina zaměstnanců nikde!
„Promiňte, šéfe, budík už nezvoní,“ přiřítí se první z opozdilců. O dva roky později tak USA musí spustit přerušenou výrobu budíků, protože stále méně zaměstnanců kvůli poruše těch starých zvládá chodit do včas do práce!
