„Vidíš to?! Tancují tam bludičky!“ vyjekne vysoký mladík a třesoucí se rukou ukáže před sebe. Pak se vyděšeně rozběhne a za chvíli zmizí ve tmě. Jeho kamarád se podívá naznačeným směrem. Přimhouří oči, ale stejně nic nezahlédne. I tak přidá do kroku. O tomhle místě u lesa se totiž povídá ledacos!

V temných, mlhavých nocích se nad močály a bažinatými loukami objevují podivná blikající světélka. Lidé jim říkají bludičky a po staletí u nich vyvolávají úžas i strach, protože je považují za projev nadpřirozených sil.

A přestože jejich původ dlouho patřil mezi záhady, moderní věda naznačuje, že to, co se zdá jako magický jev, může mít docela pozemské vysvětlení.

Světélka nad bažinami

Když se noc rozhostí nad krajinou, může se stát, že uvidíte malé plamínky tančící nad mokřady. Na první pohled to vypadá, že jsou živé: houpou se, mizí a zase se objevují.

Věda má pro tento fenomén několik vysvětlení, která jsou stejně fascinující jako pověsti, jež světélka obklopují.

Jedněmi z hlavních příčin jsou chemické reakce rozkládající se organické hmoty, například rašeliny nebo bahna, které uvolňují plyny, hlavně fosfan a metan.

Tyto plyny se při styku se vzduchem a vlhkostí někdy spontánně zapalují a vznikne slabý plamínek, který se může pohybovat a „skákat“ – a hle, je tu klasická bludička! Další teorií je, že některá světla jsou výboje plazmy:

malé světelné jiskry, rodící se v těžce nasyceném vlhkém vzduchu, často díky nahromaděné statické elektřině. A samozřejmě nesmíme zapomenout na lidskou fantazii, která dokáže divy.

Bludičky za zády

Bludičky fascinují už naše předky v dávné minulosti. V lidových pověstech se jim říkalo ignis fatuus, strašidelný ohýnek, nebo prostě „bludičky“.

Lidé věřili, že jsou to duše zemřelých, kteří bloudí mezi světem živých a mrtvých, nebo zlomyslné přízraky lákající poutníky do bažin, kde hrozilo nebezpečí utonutí.

V některých vyprávěních šlo dokonce o zlou magii, a kdo se nechal bludičkami unést, měl se ztratit v močálech navždy. Předpokládali také, že mohou „pronásledovat“ člověka: chvějící se světélko se náhle objeví za jeho zády a jde stále za ním.

Vysvětlení je však často mnohem prozaičtější: pohyb mlhy, odrazy světla na mokré vegetaci či hmyz mohou způsobit, že mozek vnímá světélka jako živá a pohyblivá. Pro pozorovatele jsou tyto zážitky nicméně stejně intenzivní, jako kdyby se děly doopravdy.

Od legend k vědě

Záznamy o bludičkách pocházejí z celého světa: Angličané je nazývají „will-o’-the-wisp“, Francouzi „feu follet“, a mnohé bažiny v Asii či Americe mají své vlastní příběhy o svítících přízracích.

I u nás v Česku se ignis fatuus objevují zejména v rašeliništích Šumavy a jižních Čech, kde příroda poskytuje ideální podmínky pro vznik plynných výparů. Dnes vědci pokračují ve studiu těchto tajemných světélek.

Pomocí moderních senzorů a kamer zkoumají při svých experimentech bioluminiscenci, chemické reakce rašelinišť i elektrostatické jevy, aby pochopili, proč se bludičky vlastně objevují.

Přesto některé aspekty zůstávají neuchopitelné – světélka se často vyskytují v pravidelných vlnách, nad přesně stejnými místy a někdy dokonce reagují na přítomnost lidí.

A tak i když víme, že jde většinou o chemické a fyzikální jevy, není divu, že někteří z nás raději po setmění zůstanou doma. Kdo ví, co se za humny skutečně skrývá…