Samá hlína. Drtí ji mezi zuby v ústech, má ji v očích, v nose. Nemůže dýchat. Římská vestálka se dusí. Čeká ji pomalá smrt v temnotě. „Kéž bych si dříve všimla hasnoucího ohně,“ bleskne jí hlavou, než upadne do věčného spánku.
„Oko za oko, zub za zub,“ hlásá Chammurapiho zákoník cca z roku 1686 př. n. l., což můžeme přeložit jako smrt za smrt. Čeká třeba architekta, který svoje dílo navrhne a postaví tak špatně, že spadne a v troskách pohřbí člověka. Je zahrabán do hlíny.
Ještě rafinovanější odchod ze světa chystají hříšníkům starověcí Peršané. Hlínu u nich nahrazuje popel a udušení je ještě drsnější.
Zpochybňovaný konec
Označení tyrana si vykoleduje čínský císař Čchin Š’-chuang-ti (259‒210 př. n. l.). „Zneužívají historické texty k tomu, aby kritizovali vaši politiku,“ žaluje na konfuciány jeho kancléř Li S‘. „Spalte všechny spisy.
Nechte jenom příručky o věštění, zemědělství a lékařství,“ přikáže rozčilený panovník. Když k tomu roku 213 př. n. l. dojde, konfuciánští učenci protestují. Čchin Š’-chuang-ti se s nimi proto vypořádá. V roce 212 př. n. l.
jich nechá v Sien-jangu celkem 460 zaživa pohřbít do země. Někteří dějepisci ale nevěří, že k masové popravě došlo.
„Badatelé poslední doby zpochybňují tradiční tvrzení, že První císař, jemuž se protivily věčné stížnosti učenců, jich dal na čtyři sta šedesát zaživa pohřbít“ píše americký historik John Fairbank (1907‒1991).
Vyhaslý oheň
Zděšená vestálka zírá na doutnající uhlíky. „Oheň vyhasl,“ uvědomuje si trpce a rukou stírá slzy z tváří. Je po všem. V Římě se do této chvíle pyšnila privilegovaným postavením.
Disponovala dokonce vlastním majetkem, zároveň ji ale pronásledovala i velká zodpovědnost. Střežila oheň v chrámu bohyně Vesty. Nyní bude pykat za svoji nepozornost. Ocitá se na Campu Sceleratu u krypt nedaleko římské brány Collina. Za chvíli zmizí v hlíně.
Má ještě okamžik, aby se naposledy podívala na oblohu.
Historik Suetonius (kolem 75‒130/140) poznamenává, že „zahrabáno bylo mnoho vestálek, i jejich představená Cornelie.“ Legendy za nejslavnější vestálku pohřbenou zaživa označují Rheu Sylvii, bájnou matku zakladatelů Říma Romula a Rema.
