Starověký řecký básník z druhé poloviny 2. století před naším letopočtem, Antipatros, fascinovaně hledí na vysoké sloupoví. „Kromě Olympu Slunce nikdy nehledělo na nic tak velkolepého,“ praví nakonec.
Řeč je o Artemidině chrámu v Efezu, na území dnešního Turecka. A je to právě tento „brilantní epigramista“, jak ho nazývá římský politik a filosof Marcus Tullius Cicero (106–43 př. n. l.), který sestaví jeden z prvních známých seznamů divů světa.
Starověcí cestovatelé ale slovíčko „div“ většinou nepoužívají. Vyjdou si se skromnějším „památky“ nebo prostě „věci, které musíte vidět“.
Velká vzácnost? Kámen!
Antipatros ze Sidónu si projde křížem krážem i starověký Babylon, město, které zmizí z map světa v dobách, kdy se rodí Řím. Na světlo světa ho vydobude až o tisíce let později německý archeolog a architekt Robert Koldewey (1855–1925).
A bude to právě on, kdo na tamním pahorku Karsu odkryje klenby. Po vykopání přilehlých ruin Babylonu lze spíše znuděně pokrčit rameny. Jenže – tohle jsou vůbec první klenby nalezené v Mezopotámii!
Časem se k nim přidá monumentální spirálovitá studna a kamenné sloupy. Babylon ale prosluje jako město z cihel. Podle náznaků dávných autorů je kámen použit jen na dvou místech. První Koldewey objevil již dříve. A druhým místem z kamene mají být slavné Visuté zahrady Semiramidiny!
Račte tudy, modrou ulicí…
Nález rozdělí odbornou veřejnost na neslučitelné tábory.
Jeden si v tu chvíli odškrtává poslední div světa, o jehož existenci se pochybovalo, jako prokázaný, druhý tvrdí, že zahrady – pokud kdy existovaly – budou spíše v Ninive, tedy v dnešním severoirském městě Mosul. A Antipatros?
Ten je ve svém opěvování Babylonu ani nezmíní. Fascinuje ho totiž něco úplně jiného: Monumentální trojité hradby a Mardukova cesta.
Ta se s bohatým zdobením táhne od Velké brány ke slavné modré Ištařině bráně a dostanete se po ní i ke královskému paláci a Mardukově chrámu.
