Zdá se to logické. Někdo něco vymyslí, navrhne nebo vytvoří a onen výsledek je pak po něm pojmenován. Jenže vždycky to tak není, občas si tuto poctu vychutná někdo jiný! Jak se to může stát?

Důvody mohou být různé. Někdy pravý autor či objevitel není znám, někdy nemá dostatečné postavení, jindy se zkrátka inspiroval někým slavnějším. Anebo došlo k omylu! Které notoricky známé názvy mají za sebou trochu složitější příběh?

Hlavně, že platí!

co: Pythagorova věta

autoři: staří Egypťané

Obsah čtverce sestrojeného nad přeponou pravoúhlého trojúhelníku je roven součtu obsahů čtverců nad oběma jeho odvěsnami. Proč to tak je, není podstatné. Prostě to platí, protože to řekl Pythagoras (asi 570–510 př. n. l.)!

Zatímco o správnosti oné rovnice pochybovat nemusíme, o jeho autorovi rozhodně ano. Proslulý matematik z řeckého ostrova Sámos totiž dle některých teorií možná ani neexistoval!

Přestože mu starověcí historikové připojují zásluhy za mnohé matematické pokroky, žádné jeho dílo se nikdy nenašlo. Mohl být klidně jen jakousi vysněnou modlou skupiny, která si říkala Pythagorejci.

A jak je to tedy s onou slavnou větou, kterou se učíme dodnes? O vztahu mezi stranami v pravoúhlém trojúhelníku prý ještě dříve věděli Egypťané.

Na otce lékařů…

co: Hippokratova přísaha

autoři: Hippokratovi následovníci

Kdo je ve starém Řecku přijat do lékařské školy na ostrově Kós, musí složit přísahu! Dobře ji známe, dodnes je v upravené verzi jedním ze základů lékařské etiky. Kde se ale vzala?

Je jednou z hlavních součástí souboru Corpus Hippocraticum, tvořeného asi 70 svazky o lékařské teorii i praxi. Slavné dílo z 5. až 3. století př. n. l. vychází z myšlenek otce lékařů Hippokrata (460–377 př. n. l.), o žádné jeho části se však neví, že by ji napsal skutečně on.

S větší pravděpodobnostní jde o dílo jeho následovníků, představitelů Hippokratovy školy. Přísaha například zakazuje interrupce a eutanazii, což bylo za Hippokratovy doby povoleno a ještě někteří jeho žáci tyto zákroky běžně prováděli.

Kdo tam byl dříve?

co: Amerika

objevitel: Kryštof Kolumbus

I když je Kryštof Kolumbus (1451–1506) až do své smrti přesvědčen, že našel jen západní cestu do Indie, nakonec ho svět přeci jen uzná jako objevitele nového kontinentu. Proč se tedy nejmenuje po něm, třeba Columbiana?

Smetánku nakonec slízne florentský mořeplavec Amerigo Vespucci (1454–1512), který dle svého tvrzení tuto část planety navštíví ještě rok před Kolumbem a dá jí jméno Mundus Novus (Nový svět)!

Jeho prvenství nikdy dokázáno není, ovšem vydá o své cestě barvité a obsáhlé spisy a stane se tak populárním, že už se v tom všem trochu nevyzná německý kartograf Martin Waldseemüller (1470–1520).

Když kreslí v roce 1507 novou mapu, Novus Mundi tu pojmenuje na Vespucciho počest – America!

Po čase si uvědomí, že jeho podíl na objevu asi špatně pochopil a jméno už v budoucích mapách vynechá. To se ale zatím natolik chytlo, že už to nenapraví.

Otočte to vzhůru nohama

co: dnešní podoba Celsiovy stupnice

autor: patrně Carl Linné

Přibližně při 100 stupních se voda vaří a při 0 se mění v led. Pokud tedy k naměření použijeme nám nejznámější Celsiovu stupnici. Předpokládali byste, že jejím autorem je švédský astronom a fyzik André Celsius (1701–1744)?

Ano i ne! Teploměr se stupni sice sestaví, ovšem stupnice na něm jako ta dnešní rozhodně nevypadá. Voda tu mrzne při 100 °C, zatímco na nule má naopak bod varu! Proč to Celsius vymyslel takto nelogicky?

Patrně se chtěl při měření teploty vyhnout záporným číslům. Většina běžných teplot takto byla kladná.

Přirozeně to však přeci jen cítíme jinak, s přibývajícím teplem přibývají i čísla, a tak je hned po Celsiově smrti stupnici obrácena vzhůru nohama!

Některé zdroje přisuzují změnu přírodovědci Carlu Linnému (1707–1778), jiné neznámému kolektivitu vědců, podstatné však je to, že nám nová verze zůstane dodnes.

Po mě se jmenovat nebude!

co: Gilotina

autor: Antoine Louis

Když je k trestu smrti odsouzen král nebo urozený, setne se mu hlava, zatímco chudí jsou zdlouhavě věšeni. A s tím rázně nesouhlasí pařížský lékař Joseph Ignace Guillotin (1738–1814).

Na počátku Francouzské revoluce tedy přesvědčuje veřejnost o tom, že všichni mají právo na stejně rychlou smrt. Je podle něj třeba „mechanismu, který udeří jako blesk“!

Ono zařízení k humánnějším popravám vyrobí francouzský chirurg Antoine Louis (1723–1792). Díky speciální zakřivené čepeli a znehybňujícímu sklápěcímu prknu vše funguje jako na drátku a v tisku se o novém vynálezu hned začne spát jako o lousietě.

Po čase je však název zapomenut a lidé si naopak vzpomenou na muže, který tento způsob popravy prosazoval. A je tu gilotina!

Samotného Guillotina ono kruté spojení trápí a po jeho smrti dokonce rodina požádá francouzskou vládu, aby byl popravčí nástroj přejmenován. Vláda jim nevyhoví a Guillotinovi potomci si tedy raději změní jméno sami.

Pocta nadřízenému

co: Salmonella

objevitel: Theobald Smith

Co může způsobovat tu děsivou choleru u prasat? To se snaží zjistit Theobald Smith (1859-1934), který pracuje jako výzkumník ve veterinárním oddělení Ministerstva zemědělství USA, a v roce 1885 u trpících zvířat skutečně najde podezřelého.

Nazve ho „bacil prasečí cholery“, jenže pravdu nemá, ukáže se, že za prasečí mor může vir.

Nově objevená bakterie sice nevyřešila problém u prasat, ovšem je to přesně ta, která způsobuje jednu z nejčastějších příčin otravy jídlem u lidí! Skvělý úspěch, jen je třeba onu bakterii přejmenovat. Bude to Smithella?

Bohužel ne, v roce 1900 je rozhodnuto, že se bude jmenovat na počest vedoucího daného útvaru výzkumného ústavu. A tím je americký veterinář Daniel E. Salmon (1850–1914)!

Máme tedy dnes rod bakterií Salmonella a také nemoc salmonelózu, i když k tomu jejich jmenovec přišel spíš jako slepý k houslím.

Vymyslete to lépe!

co: Eiffelova věž

autor: Maurice Koechlin

Navrhnout stavbu, která bude co nejvíce vyjadřovat francouzskou národní hrdost! Zhruba takové je zadání soutěže, kterou vypíše v květnu 1884 francouzská vláda. Vítězný návrh bude zrealizován v příležitosti 100. výročí Velké francouzské revoluce!

Se svým nápadem přichází i Maurice Koechlin (1856–1946), zaměstnanec kanceláře Gustava Eiffela (1832–1923), a s pomocí spolupracovníka Émila Nouguiera (1843–1897) vytvoří nákres 300metrové kovové věže. „Je to takové strohé,“ nezdá se však Eiffelovi a návrh nechá trochu vylepšit architektem Stephenem Sauvetrem (1847–1919).

Ten přidá hlavně zdobné prvky, původní silueta zůstává stejná.

Pak je to však už na Eiffelovi, který se snaží stavbu prosadit za každou cenu a její realizaci z velké části i sám zaplatí. Takže nikdo nepochybuje o tom, že se slavná silueta Paříže po něm jmenuje právem.