Středověk. Pro mnohé z nás je to období temna, plné válek, nemocí a zaostalosti. Představa, že by v této době mohl rozkvétat pokrok a věda, se může zdát absurdní.
Ve skutečnosti však bylo toto období od 5. do 15. století plné výjimečných učenců, jejichž myšlenky a objevy ovlivnily dějiny. Představme si čtyři z nich, jejichž genialita a přínos pro lidstvo jsou často opomíjeny.
Prvním z nich je indický matematik Brahmagupta. Žil v 7. století a navzdory tomu, že je méně známý než staří řečtí filozofové, jeho přínos je kolosální. Antická matematika, navzdory svým úspěchům, se potýkala s konceptem nuly a záporných čísel.
Tyto entity byly považovány za nepochopitelné, a výsledky, které k nim vedly, za absurdní. Jak si představit geometrický tvar o nulové velikosti, nebo mít „méně než nic“?

Brahmagupta na tyto otázky odpověděl ve svém díle Brāhmasphuṭa-siddhānta. Vytvořil pevná pravidla pro počítání s nulou a zápornými čísly, která nazval „dluh“ (záporná čísla) a „zisk“ (kladná čísla).
Popsal například, že „součin nebo podíl dvou dluhů je zisk“ nebo že „nula zmenšená o nulu je zase nula“. Tyto principy, které používáme dodnes, položil na papír ve verších, aby se snáze pamatovaly.
Kromě toho se Brahmagupta zabýval astronomií. Vyvrátil tehdejší domněnku, že Země je plochá, a pomocí matematických vzorců dokázal předpovědět pozice planet a načasování zatmění Slunce a Měsíce s úžasnou přesností. Jeho poznatky se však na západ šířily pomalu.
Až díky překladům jeho spisů do arabštiny v 8. století se indický početní systém, který dnes známe jako arabské číslice, začal šířit do zbytku světa.
V oblasti medicíny se jako zářící hvězda zlatého věku islámu objevil perský polyhistor Avicenna (Ibn Síná).
I když se narodil na území dnešního Uzbekistánu a nikdy nevkročil na evropský kontinent, jeho vliv na evropskou medicínu a filozofii je nepřehlédnutelný.
Již v 10 letech znal zpaměti celý Korán a v 18 letech se stal uznávaným lékařem, který se proslavil léčbou emíra Nuha II.

Jeho největší přínos pro medicínu spočíval v individualizovaném přístupu k léčbě. Na rozdíl od svých současníků si Avicenna uvědomoval, že každý pacient je jiný a léčba musí být přizpůsobena jeho celkovému stavu.
Jeho dílo, Kánon medicíny, se stalo základním učebním textem pro evropské lékaře na celá staletí. V knize se Avicenna zabývá nejen medicínou, ale i filozofií, psychologií a fyzikou.
Například spekuluje, že rychlost světla musí být konečná, což bylo v té době revoluční myšlenka.
Tito dva učenci, každý ve svém oboru, dokazují, že středověk nebyl jen obdobím zaostalosti, ale také dobou, kdy se rodily převratné myšlenky.
Ačkoliv jejich jména nezná každý, jejich odkaz žije dál v matematice, kterou používáme každý den, a v medicíně, která se bez jejich poznatků neobešla.