Ten zřejmě nejznámější najdeme v Paříži na západním konci slavného bulváru Avenue des Champs-Élysées. Není to však první a ani jediný monument tohoto typu. Původně se budují ve starověkém Římě, ale ani pozdější panovníci se nenechají zahanbit. A když nemají skutečný oblouk, vytvoří ho aspoň na papíře!

První triumfální oblouky jsou spojené s antickou římskou architekturou. Už od starověku jde o impozantní stavbu s alespoň jedním klenutým obloukem, postavenou obvykle nad ulicí používanou pro slavnostní průvody. Staví se na počest významné osoby nebo na památku důležitých událostí.

K poctě vítězům!

První oblouky zdobí výjevy s vítězi jedoucími v triumfálním voze, v pozdějších verzích už figuruje pouze císař. Nejstarší známé oblouky vznikají v období Římské republiky (509–27 př. n. l.), jejich rozmach však přichází až za císařství (27 př. n. l.–476 n.

l.). Do 4. století našeho letopočtu je v samotném Římě postaveno 36 oblouků, z nichž se dodnes dochovaly tři: Titův oblouk z roku 81, zachycující průvod s kořistí z Jeruzaléma; oblouk Septimia Severa (203–205), bohatě zdobený reliéfy a kazetovou klenbou;

a Konstantinův oblouk (315), na němž je vyobrazen císař Konstantin I. (272–337) při rozdávání darů lidem. Tyto oblouky ale vznikají i mimo samotný Řím, v provinciích se staví ještě během 2. a 3. století našeho letopočtu, často jako památka na císařovu návštěvu.

Zatímco v Itálii po vládě císaře Trajána (98–117 n. l.) jejich výstavba upadá, v provinciích zůstává populární. Novější oblouky bývají rozšířeny na tři průchody a doplněny o nové prvky – římsy, klenby a plastiky zachycující císařské válečné triumfy.

Vzpomínka na Řím

Triumfální oblouky zůstávají zdrojem obdivu i dlouho po pádu římského impéria. Stávají se symbolem moci a připomínkou dávné slávy, což je velmi lákavé zejména pro císaře Svaté říše římské.

V německém opatství Lorsch tak vzniká trojitá oblouková vstupní brána, zatímco v dnes již zaniklé městské bráně v italské Capui se císař Fridrich II. (1194–1250) ve 30. letech 13. století pokouší o triumfální oblouk v románském stylu.

Motiv vítězného oblouku se objevuje i na fasádách veřejných budov, například radnic či kostelů.

Kromě trvalých staveb existují i dočasné triumfální oblouky, většinou dřevěné, určené pro slavnostní příležitosti, jako je uvítání králů či jiných významných osobností.

Pod takovými oblouky projížděli třeba nově zvolení papežové během slavnostních průvodů ulicemi Říma.

Stavěly se také pro dynastické svatby – příkladem může být sňatek savojského vévody Karla Emanuela I. (1562–1630) s infantkou Kateřinou Michaelou Španělskou (1567–1597) v roce 1585.

Sen na papíře

Velký význam mají rovněž vyobrazení oblouků. I když jsou ty dočasné obvykle po použití strženy, bývají podrobně zachyceny na rytinách a obrazech. A někdy nejde ani o skutečné stavby, ale pouze o imaginární díla sloužící královské propagandě.

Slavný příklad představuje Ehrenpforte Maximilians I., který si u malíře a grafika Albrechta Dürera (1471–1528) objednal císař Maxmilián I. Habsburský (1459–1519). Tento „papírový oblouk“ patří k největším tiskům své doby:

měří 3,57 metru na výšku a skládá se ze 192 samostatných listů. Realizace skutečné stavby nebyla nikdy plánována, zato bylo vytištěno 700 kusů hned v první edici, které byly rozesílány k vybarvení a vylepení na zdi radnic či šlechtických sídel.

Průkopníky ve stavbě novodobých stálých vítězných oblouků se však stanou Francouzi – a to díky megalomanii a imperiálním ambicím králů bourbonské dynastie i Napoleona I. Bonaparta (1769–1821). Nové stavby se nápadně podobají těm římským;

například Arc de Triomphe du Carrousel, stojící západně od Louvru, je věrnou kopií oblouku Septimia Severa v Římě.

Napoleonovo veledílo

Zdaleka nejznámějším se stane Vítězný oblouk na náměstí Place Charles de Gaulle (dříve Place de l’Étoile), odkud paprskovitě vybíhá dvanáct ulic včetně slavné třídy Champs-Élysées.

Tento monument se však výrazně liší od starověkých římských předloh – chybějí mu tradiční ornamentální sloupy, což mu dodává masivnější a robustnější vzhled. Stavba byla zahájena v roce 1806, krátce po Napoleonově vítězství v bitvě u Slavkova (1805).

S mnoha přestávkami trvala téměř tři desetiletí a Napoleon I. Bonaparte se jejího dokončení nedožil. Vítězný oblouk měří přibližně 50 metrů na výšku a 45 metrů na šířku.

Jeho dlouhá výstavba, poznamenaná řadou komplikací, jako by předznamenala pohnuté osudy této pařížské ikony.

Pod obloukem projel například smuteční průvod s Napoleonovými ostatky, které byly převezeny z ostrova Svatá Helena do Paříže, a později tu byla vystavena rakev se spisovatelem Victorem Hugem (1802–1885) před jeho uložením do Panthéonu.

Symbol Paříže

Vítězný oblouk se stal rovněž svědkem mnoha přehlídek a slavnostních událostí. Od roku 1921 však všechny průvody procházejí pouze kolem něj, nikoli přímo pod obloukem, ze symbolické úcty k hrobu neznámého vojína, který zde spočívá.

Toto nepsané pravidlo respektovali i významní světoví státníci, například Adolf Hitler (1889–1945) v roce 1940 a Charles de Gaulle (1890–1970) o čtyři roky později. Stavba je skutečným památníkem.

V atice, nad bohatě vytesaným vlysem vojáků, je umístěno 30 štítů s názvy významných francouzských vítězství z období revoluce a napoleonských válek.

Celkem je na monumentu vyryto 660 jmen, převážně generálů, kteří sloužili během první francouzské republiky (1792–1804) a prvního císařství (1804–1815). Podtržená jména označují ty, kteří padli v boji. Oblouk však pamatuje i temnější chvíle.

V jeho okolí došlo ke dvěma pokusům o atentát na francouzské prezidenty: v roce 1962 na Charlese de Gaulla a o čtyři desetiletí později na Jacquese Chiraka (1932–2019). Oba státníci tyto útoky přežili bez úhony.

Oblouky napříč světem

Vítězné oblouky se staví i v moderní době, často jako projev moci nebo nástroj kultu diktátorů.

Tím aktuálně nejvyšším klasickým vítězným obloukem (67 metrů) na světě je Památník revoluce (Monumento a la Revolución) v Ciudad de Mexico, dostavěný v roce 1938. Například Adolf Hitler plánoval v Berlíně největší vítězný oblouk světa:

měl být 170 metrů široký a 119 metrů vysoký. Do jeho stěn chtěl nechat vytesat jména 1,8 milionu německých vojáků padlých v první světové válce. Co Hitler nestihl uskutečnit, to zvládl jiný diktátor.

Severokorejský vůdce Kim Ir-sen (1912–1994) dal v roce 1982 postavit v Pchjongjangu vítězný oblouk, který je o deset metrů vyšší než ten pařížský. Forma vítězného oblouku však našla uplatnění i jinde – jako pamětní monument nebo městská brána.

Příkladem může být Braniborská brána v Berlíně, Washington Square Arch v New Yorku nebo India Gate v Novém Dillí.