Jakmile odbila půlnoc, s rachotem projel Chebem kočár tažený koňmi, který vypustil ze svých nozder pekelný oheň. Uvnitř povozu seděl smrtelně bledý muž. Jeho duch se vrátil na místo vraždy. Zbrojnoši na koních vedli zajatce, místního občana Mengera.

Prý se vytahoval v hospodě, že se přízraků nebojí. Klidně se šel na hrůzný výjev podívat, pak vypověděl, co viděl a vypustil přitom duši. Mengerův syn František chtěl vidět, co se stalo jeho otci. Když ale spatřil jezdce v kočáře, musel být popraven.

Zabít ho měl obrovský medvěd. František mu jako svoje poslední přání před popravou poručil dát soudek medu. Žádná poprava se pak nekonala.

Smrtelně bledým mužem z pověsti není nikdo jiný než Albrecht z Valdštejna (1583‒1634), kterého v Chebu roku 1634 zavraždili. František ho vysvobodil. Vražda slavného vojevůdce se zde stala námětem ke vzniku legendy.

Nepohodlný pro císaře

Co se tenkrát doopravdy stalo? V únoru roku 1634 se v Chebu odehrává drama, které se stane jedním z nejznámějších atentátů českých dějin.

Albrecht z Valdštejna, vrchní velitel císařské armády a jeden z nejmocnějších mužů Evropy třicetileté války, padá rukou vlastních důstojníků.

Ačkoli ještě před pár lety zachraňuje císaře Ferdinanda II. před úplným vojenským kolapsem, jeho rostoucí samostatnost a moc budí podezření, že se chystá přejít na stranu nepřátel. Císař v tajném reskriptu povoluje jeho odstranění.

Nemá meč

V Chebu se 25. února večer schází Valdštejn se svými nejbližšími. Netuší, že důstojníci vedení Walterem Deverouxem mají rozkaz zabít ho.

Podle kronikáře a pamětníka Františka Eusebia z Harrachu „byl Valdštejn bez meče, když vrazi vtrhli do sálu.“ Úder halapartnou do hlavy ho srazí k zemi a dílo dokončují bodné rány. Pád tohoto „válečného podnikatele“ ukazuje krutou logiku třicetileté války:

kdo se stal příliš mocným, byl odstraněn. Plánoval Valdštejn zradu nebo se stal obětí dvorských intrik? Historici se o to dodnes přou.

Zatímco Josef Pekař (1870-1937) v něm vidí jako loajálního, ale nepochopeného vojevůdce, Josef Polišenský (1915-2001) ukazuje Valdštejna jako samostatného politika, který usiloval o mocenskou rovnováhu v Evropě.

František Šmahel (1934-2025) zdůrazňuje jeho politický oportunismus, tedy snahu vytěžit maximum z aktuální situace. Petr Čornej (*1951) ho vykresluje jako geniálního stratéga, který hrál příliš vysokou hru.