Nepřítel se blíží a on sám doufá, až bude moci vyrazit k útoku. Po několika minutách skučí a vyjeveně zírá na krvácející ránu ve stehně. Okamžitě ho odnáší do polního lazaretu, kde rozhodnou o amputaci nohy. Netuší, že během operace se nakazí nemocí, která ho za pár dní pošle pod drn.
Někdy prostě zasáhne vyšší moc a řinčení mečů či střelba ze zbraní není rozhodujícím faktorem. EPOCHA se tentokrát podívá na choroby, jež zahýbaly krvavými konflikty.

Pohroma hned na začátku
Konflikt: Peloponéská válka
Kdy: 431–404 př. n. l.
Athény překvapí mor během prvního roku války a následky jsou katastrofální. Smrtka si dokonce vyzvedne i obávaného stratéga Perikla (500–429 př. n. l.)!
Dvě velmoci
Doby, kdy Sparta i Athény tahaly za jeden provaz, jsou dávno pryč. Kdysi společně odvrátily hrozbu perské expanze. Athény vychází z války mnohem silnější a sdružují městské státy do Athénského námořního spolku.
Po spojencích požadují finance, za něž následně budují obávanou flotilu. Nezahalí ani Sparta, jež si zřídí Peloponéský spolek – členové mají posílat vojáky, které jsou následně vycvičeni.
Dva kohouti na jednom smetišti však čekají na pouhou záminku, protože situace je napjatá. V roce 431 př. n. l. spolu změří síly dva členové jednotlivých spolků, čímž vtáhnou do konfliktu právě Athény se Spartou.
Perikles tuší, že proti sparťanským jednotkám nemá šanci, Athény se totiž specializují na námořnictvo, a tak začne kout plán. Čáru přes rozpočet mu ale vytvoří protivník, kterého absolutně nečeká – mor!
A zase ta Persie
Sparta totiž v létě 431 př. n. l. vtrhne do oblasti kolem Athén, jíž se říká Attika, a odstartuje pustošení kraje. Vystrašení lidé utíkají do dnešní řecké metropole a schovávají se za hradbami.
To vede k obrovskému přelidnění, populace se ztrojnásobí a pohybuje se kolem 400 tisíc. Lidé nalepení na sebe a živořící, jak to jen situace umožňuje, přeje právě vypuknutí nemoci. Přeživší svědek a historik Thukydides (460–400 př. n.
l.) označuje za viníky námořníky z přístavu Pireus. Záhadná nemoc se rozšíří v roce 430 př. n. l. a nebere si servítky. „Lidé začali být vůči pravidlům lhostejní,“ popisuje Thukydides.
Choroba má na svědomí zhroucení athénské společnosti, jelikož umírá 25 % veškerých obyvatel. Mezi nimi také Perikles a jeho synové! Událost sice označujeme jako mor, historici přemítají, že se mohlo jednat o tyfus či spalničky.
Skutečnost se okamžitě projeví na probíhajícím konfliktu, protože sparťanské útoky ustanou – nechtějí s totiž nakazit. Na druhou stranu Athény přichází o žoldáky, protože ti odmítají do města vůbec vstoupit.
Nákaza se vrátí ještě dvakrát, nejdříve napřesrok, a pak v zimě na přelomu let 427 a 426 př. n. l. Válka stále probíhá, přeruší ji až mír z roku 421 př. n. l., jenže pak se do sebe znovu pustí. Pohroma ze začátku konfliktu má vliv i na výsledek.
Sparta, jíž paradoxně pomáhá také Persie, donutí Athény ke kapitulaci v roce 404 př. n. l.

Nepoučitelný císař
Konflikt: Napoleonské války
Kdy: 1796–1815
Na věhlasného stratéga a císaře Napoleona Bonaparta (1769–1821) jsou protivníci dost často krátcí. I on sám ale dostane lekci – a hned dvakrát. Ta druhá částečně rozhodne o jeho konci.
Dobrák či kruťas?
Touží podkopat britské obchodní cesty a rozšířit francouzský vliv. S tímto cílem opouští spolu se 36 tisíci vojáky Toulon a v květnu 1798 dorazí do egyptské Alexandrie. Zpočátku postupuje rychle, jenže armádu brzo sužují nemoci.
První náznaky se objeví při tažení do Svaté země. „Na 700 mužů má mor,“ donáší se k Napoleonovým uším. Ve chvíli, kdy nakažení přibývají, rozhodne se generál pro tvrdé a kruté řešení. Chce, aby všechny nevyléčitelně nemocné dobrovolně usmrtili.
Pořádné svědectví o takovém chování však chybí. Na druhou stranu Napoleon údajně navštíví několik morem nakažených vojáků. Samotné egyptské dobrodružství není korunováno úspěchem.
Na 15 tisíc Francouzů sice umírá v boji, stejný počet životů ale vyhasne kvůli chorobám.
Hořká návštěva Moskvy
Jeden by si myslel, že se ze starých chyb poučí. Opak je však pravdou, jen prosluněný a horký Egypt vymění za promrzlé Rusko. Tam napochoduje jako císař v roce 1812 a v zádech mu kráčí jeho pýcha – slavná Grande Armée.
Ta podle některých historiků čítá přes 600 tisíc oddaných mužů. Jenže během prvních osmi týdnů ruského tažení umírá třetina mužstva. Může za to hlavně záškrt a úplavice.
Na zdravotním stavu se podepíše také nedostatek jídla, nepoživatelná voda a všudypřítomné vši! Zbědovaní Francouzi sice dosáhnou Moskvy, tu však Rusové nechají vypálenou a opuštěnou.
Nastává čas na ústup, v tu chvíli se k nemocem přidává ještě pravá ruská zima a neustále útoky nepřítele. Ty dokonají dílo zkázy, protože domů se vrací jen 70 tisíc vojáků, které připomínají zbědované trosky.

V drsných podmínkách
Konflikt: Krymská válka
Kdy: 1853–1856
Na jedné straně Rusko, na té druhé chřadnoucí Osmanská říše, jíž pomáhá Francie s Velkou Británií. Všechny zúčastnění zaplatí za válku krvavou daň.
Stopka ruské expanzi
Osmanská říše ztrácí svůj lesk a sílu, a tak předává správu nad svatými místy v Jeruzalémě. Car Mikuláš I. (1796–1855) doufá, že úkol připadne Rusku, jenže se šeredně splete. Sultán Abdülmecid I. (1823–1861) se spojí s Francií.
Nevraživost eskaluje, protože k náboženské otázce se přidává ještě územní choutky. Rusové chtějí rozšířit vliv na Balkáně a zajistit si přístup ke Středozemnímu moři.
Hrozící válku má zastavit jednání ve Vídni – bez úspěchu, a tak se v říjnu 1853 do sebe oba státy pustí. Carská flotila zničí přístav Sinop, to probudí Francii s Velkou Británií. Ani jedna země nechce ruskou expanzi, a tak vysílají do Černého moře své jednotky.
Nezahálí ani Prusové, jež se také přikloní na osmanskou stranu. Tři dlouhé roky zuří válka, než Rusové uznají porážku a vrátí dobytá území.
Naděje v sukni
Krymská válka však získá několik prvenství – předně jde o konflikt, který jako první pokrývají novináři a informují svět telegrafem. Velmoci ozkouší moderní zbraně, opatrně se začne používat i železnice.
Do osudu války promluví také nemoci, protože tříletá vřava si vyžádá přes 650 tisíc mrtvých. Většinu z nich ale mají na svědomí nemoci jako cholera, tyfus a úplavice.
Například na ruské straně umírá pouze jedna čtvrtina vojáků v boji – zbytku se stanou osudné katastrofální podmínky. Zima, bahno a přeplněné lazarety bez základního vybavení zkrátka udělají své.
Jakmile někde vypukne cholera, všichni ví, že smrt je čeká do několika dní. Žalostné podmínky sleduje také jistá Florence Nightingalová (1820–1910). Britka působí v jako ošetřovatelka v Istanbulu.
Započne organizovat pomoc, zavádí například přísná hygienická opatření, což vede k částečnému zlepšení. Život mrtvým už ale nevrátí.