„Tvrdím, že se církev odchyluje od pravdy, když říká, že člověk nemůže učinit nic dobrého bez Boha,“ obhajuje v roce 1556 svoje názory statečně italský teolog Pomponio Algerio. Preláti s ním ale rozhodně nesouhlasí a nechají ho zaživa uvařit v oleji.

Pomponio Algerio (1531–1556) je vysvlečen do naha, zatímco v kádi už se připravuje vroucí olej. Za chvíli ho vhodí dovnitř.

Někdy kati utrpení zločince prodlužují tím, že ho strčí do studené tekutiny, kterou postupně zahřívají k bodu varu nebo testují správnou teplotu tím, že hříšníka upevněného na provazech zvedají a znovu spouštějí do lázně.

V Algeriově případě se stává smrtící tekutinou olej, jindy to může být voda, kyselina, dehet, víno, vosk i olovo. Konec přichází opařením kůže, rozkladem podkožního tuku. V žilách a tepnách vroucí roztok způsobuje trhliny.

Vypořádání se špiony

„Je to špion,“ označí v roce 203 př. n. l. Číňané na císařském dvoře muže jménem Li I-čchi. Marně dotyčný opakovaně tvrdí, že je vyslancem krále Hana. Nikdo mu nevěří, a proto mu uchystají krutá muka.

Koupel ve vroucí lázni se stává pro země Dálného východu typická. Stejným způsobem si ve starověku poradí se skutečnými nebo domnělými špiony také Japonci. Ve horkém oleji koupou odsouzence i Egypťané nebo obyvatelé dnešních území Středního východu.

Lahůdka pro zajatce

V roce 9 n. l. zažijí římští vojáci v bitvě v Teutoburském lese nevídaný masakr. Umírá zde 20 000 lidí, a to nejenom mužů, protože bojovníci si brali s sebou i ženy a děti. Hezký osud nečeká ani na několik set zajatců, kteří skončí v rukou Germánů.

Podle současného amerického historika Paula Davise „někteří byli podle pozdějších nálezů uvařeni zaživa, upáleni v proutěných koších, ukřižovaní, nebo jinak obětovaní bohům.“ Římský císař Nero (37‒68) dopřává horkou smrt pronásledovaným křesťanům.

Ve středověku soudy přikazují uvařit brutální vrahy a padělatele. Poslední penězokazec tímto způsobem umírá roku 1687 v Brémách. Francouzský básník Francois Villon (1431‒1463) dokonce píše: „..tak mince šidíš, než tě kat pak za trest hodí v olej vřelý…“