Tři muži ve skafandrech se procházejí po rudé planetě. Jsou tu proto, aby odebrali vzorky půdy, a ty prostudovali kvůli otázce života na Marsu. Jeden z výzkumníků ale zakopne a sklo na jeho helmě praskne.

Nezačne se ale dusit, jak předpokládal, nýbrž nabírá do plic čerstvý vzduch. Nadšený tímto zjištěním, okamžitě volá do centrály NASA: „Houstone, hlásíme objev: Na Marsu je kyslík, opakuji, na Marsu je kyslík.“

Ne, tento příběh se nestal. Zatím je to obsah sci-fi románů a filmů. Otazníky kolem Marsu jsou ale zatím nedořešené a ani vědecká obec se neshodne na tom, jestli je na Marsu život, či není, natož jestli půjde „rudá planeta“ někdy kolonizovat.

Zatím se pouze zdá, že tu život kdysi byl, ale zanikl kvůli slabé magnetosféře, výkyvům teplot a bombardování povrchu meteory. Má tedy vůbec smysl hledat na Marsu život, či se pokusit na planetě usadit?

Příběh lidského poznání Marsu je plný ambiciózních snah, zklamání i nečekaných triumfů, které formují naše chápání nejen Marsu, ale i místa života ve vesmíru.

Historické vnímání Marsu a jeho pravá povaha

Čtvrtá planeta sluneční soustavy a druhá nejmenší po Merkuru byla známá už starověkým národům Egypťanů, Babyloňanů a Řeků. Byla pro ně putující hvězdou a Římané ji nazývali podle boha války „Mars“, zatímco Řekové „Herkules“ snad podle rudého povrchu planety.

Jiné národy přišly s Červeným objektem, Nebeským ohněm nebo Pochodní. Také dva měsíce této planety se nazývají Phobos a Deimos podle Martových dětí.

Tehdejší pozorovatelé neměli tušení, že těleso je červené následkem zoxidované, převážně železité půdy, a proto pro ně symbolizovalo oheň, krev a zmar.

Jak charakteristické pro boha války, římskou obdobu Area a otce Romula a Rema. Jeho synové se v češtině pro změnu nazývali Strach a Hrůza a dle mytologické tradice doprovázeli otce na válečném voze do bitev.

Toto starověké vnímání Marsu, ovlivněné jeho výraznou rudou barvou a pohybem na obloze, dalo vzniknout bohaté mytologii, která dodnes rezonuje v našem jazyce a kultuře.

I když byl Mars považován za putující hvězdu, jedná se nepochybně o planetu. Jednak se pohybuje jako ostatní planety po obloze, za druhé hvězdy byly pozorovány vždy jako mihotající se body.

„Jak se Země otáčí kolem své vlastní osy, tak všechny objekty na obloze putují od východu na západ. Objekty sluneční soustavy sami obíhají okolo Slunce, a protože jsou mnohem blíže než hvězdy, tak je jejich pohyb vůči hvězdám relativní,“ sdělují odborníci.

A především je tu jeho červená barva. Po Slunci, Měsíci, Venuši a Jupiteru se jedná o nejjasnější objekt na obloze.

Pochopení rozdílu mezi planetami a hvězdami bylo jedním z klíčových momentů v historii astronomie, které vedly k hlubšímu porozumění našemu solárnímu systému a našemu místu v něm.

Kosmické závody a první kroky na Marsu

Počátek výzkumu Marsu spadá do počátků kosmonautiky – 60. let 20. století. Tehdy zuřila studená válka a Rusko a Spojené státy se snažily kromě zbrojení vyhrát i závod v dobývání vesmíru. Sověti byli první, kteří se pokusili o oblet Marsu.

V říjnu 1960 poslali dvě výzkumná tělesa k rudé planetě, ale v obou případech selhaly nosné rakety.

Po několika letech se vesmírní lídři zaměřili spíše na Venuši, ale 28. listopadu 1964 startuje z USA Mariner 4, jenž v červenci následujícího roku proletí přibližně 10 000 km od povrchu Marsu a získá do té doby nevídaná data o planetě.

V létě 1969 se podařilo něco podobného sondám Marine 6 a 7. „Dva roky poté se NASA povede další velký úspěch, když se její stroj Mariner 9 stane první umělou družicí rudé planety a během 349 dnů služby na orbitě této terestrické planety naprosto změní náš pohled na tento svět.

Sovětům však Mars nepřeje, když selžou další sondy z programu příznačně pojmenovaného Mars,“ líčí současný publicista Jan Herzig.

Tento intenzivní závod mezi supervelmocemi urychlil vývoj kosmických technologií a položil základy pro éru robotického průzkumu vzdálených planet.

V polovině 70. let ale přichází zásadní zvrat. 20. července 1976 na povrchu Marsu přistává bezpilotní modul Viking 1, což se stává nejdůležitější událostí roku.

Přistávací modul dosedne do oblasti Chryse Planitia a je vybaven nejlepšími přístroji té doby jako seismometry, meteorologickou stanicí a analyzátorem půdy. Záhy pořizuje první fotografie povrchu.

Ještě téhož roku, 3. září, přistává záložní modul nebo spíše dvojče prvního, Viking 2 v oblasti Utopia Planitia. Po této události zájem o Mars celkově upadá. Američané se zajímají spíše o rakety a Sověti o kosmické stanice a vesmírné programy.

Až roku 1997 přistává na Marsu mise Mars Pathfinder, jež se skládá ze statické platformy a vozítka Sojourner, prvního robotického vozítka na jiné planetě, jehož první jízda je přirovnávána k prvním krokům Neila Armstronga (1930–2012) na Měsíci.

Každá z těchto misí představovala technologický milník a přinesla obrovské množství dat, která prohloubila naše porozumění geologii, atmosféře a potenciální obyvatelnosti Marsu.

Hledání života a budoucí perspektivy

Pokud se zastavíme u průzkumu Marsu, musíme se nejprve zaměřit na fotografie sondy Mariner z roku 1965. Snímky ukázaly, že rudá planeta má suchý povrch bez řek, oceánů či zřejmých známek života.

Později vědci vyzkoumali, že povrch je pokrytý krátery a po čtyři miliardy let tu nepanovalo výrazné počasí. „Sonda také zjistila, že Mars nemá významné magnetické pole, které by chránilo planetu před dopadajícím kosmickým zářením poškozujícím živé tkáně.

Mimo fotografování Marsu byla sonda vybavena i na odhad atmosférického tlaku, který určila v rozmezí 4–7 milibarů.

Tyto hodnoty tlaku znamenaly potvrzení, že se na povrchu nemůže vyskytovat tekutá voda v dlouhodobém stavu,“ míní odborníci.

Tyto rané objevy formovaly počáteční skeptický pohled na možnost života na Marsu, avšak vědecká zvědavost a technologický pokrok brzy přinesly nové objevy, které tyto předpoklady zpochybnily.

Další výzkum se zaměřil na hledání mikroorganismů v půdě Marsu. Protože pracoval s daty z mise Mariner, nemohl prý potvrdit život. Vše se změnilo v roce 2008. Tehdy přistává v severních oblastech Marsu sonda Phoenix, která má potvrdit předchozí nálezy vody.

Za několik měsíců přinese podrobný výzkum první ovoce. Voda je potvrzena jen několik centimetrů pod povrchem. Samotný život ale nalezen není. V posledních letech se ale i k této otázce objeví nová hypotéza.

Dva vědci Dirk Schulze–Makuch a Joop Houtkooper oznámí, že živé mikroorganismy na planetě mohou fungovat na jiném principu, než jsme zvyklí na Zemi.

„Oba vědci vyslovili hypotézu, že na Marsu mohou žít mikroorganismy, které jako vnitřní kapalinu využívají směs vody a peroxidu vodíku.

Taková směs by jim pomohla patrně přežít v suchém a chladném počasí na povrchu rudé planety,“ sděluje současný publicista Petr Kubala. Dodejme, že otázky nad rudou planetou přetrvávají a zatím nejsme blízko odhalení života na Marsu.

Stejně tak je zatím v nedohlednu vysazení lidské mise a kolonizace tohoto záhadného tělesa.

Nicméně, s každou novou misí, jako jsou například vozítka Perseverance a Curiosity, se naše porozumění Marsu prohlubuje, což otevírá dveře k potenciálním budoucím objevům a možná i k odhalení existence života mimo Zemi.