Letos v únoru tomu bylo 182 let od momentu, kdy se do početné rodiny Heinricha Augusta a Christiny Wilheminy Mayových v saském Ernstthalu narodil malý Karl. Tehdy ještě nikdo netušil, že z tichého dítěte vyroste jeden z nejslavnějších spisovatelů Německa.

Spisovatelů, jehož dobrodružné dílo učarovalo už mnohým generacím dětí a dospívajících. Kdo ale vlastně doopravdy byl Karel May? Jeho životní příběh je protkán protiklady, od chudoby a zdravotních problémů až po literární slávu a kontroverzní osobní život.

Dětství plné strádání a probuzení fantazie

Dětství budoucího spisovatele rozhodně nezačíná jako romantické dobrodružství. Tkalcovská rodina Mayových je chudá a rodiče mají co dělat, aby své děti vůbec uživili.

Jejich existence byla poznamenána neustálým bojem o přežití v tehdejší industriální krajině Saska, kde byla chudoba tkalců běžnou realitou.

Významným způsobem pomáhá Karlova babička Johanne Christiane Kretzschmarová, ke které si chlapec vybuduje velmi vřelý vztah. Právě ona především čte dětem před spaním pohádky a vymýšlí i nejrůznější dobrodružné příběhy.

Tyto příběhy, plné exotických krajin a hrdinských činů, zásadním způsobem rozvíjejí Karlovu fantazii a probouzejí v něm lásku k vypravěčství, která se stane pilířem jeho budoucího díla. Bohužel jinak je ale situace rodiny doslova neutěšená.

Děti mívají často hlad, což vede mimo jiné i ke zdravotním problémům. Patrně vlivem podvýživy a nedostatkem vitaminů Karl už po narození trpí zrakovou poruchou a křivicí.

Až v pěti letech se mu po vydatném úsilí lékařů zrak navrátí, což mu umožní plně se věnovat studiu a četbě, která se stane jeho útočištěm.

Mayova rodina žila v takové bídě, že musel pravidelně chodit do vedlejšího hostince, kde prosil o slupky z brambor, což jen podtrhuje extrémní podmínky, ve kterých vyrůstal.

Vynikající student a nástup potíží

Ve škole se Karel projeví jako nadaný žák, což ještě umocňuje přísný dohled otce. Chlapec tak už poměrně brzy čte a přepisuje celé knihy, učí se latinsky, anglicky a francouzsky a zkouší také hrát na několik hudebních nástrojů (mimo jiné i na varhany).

Tento přísný, až pedantský režim, který doma i ve škole panuje, si však vybírá svou daň. Nedostatek citu ze strany rodičů vede u chlapce k pocitům osamělosti a uzavírá se do sebe.

Z Karla vyrůstá introvertní tichý mladík, který si velkou část života žije ve svém vlastním světě, plném fantazie a snů, které se později promítnou do jeho literární tvorby.

I nadále je však výborným studentem, díky čemuž může v roce 1856 nastoupit do učitelského semináře. Tou dobou nikdo netuší, že jeho uzavřenost a plachost vystřídá poněkud bouřlivější období, které ho zavede na šikmou plochu.

Už během studia semináře přišly nějaké ty problémy – mimo jiné se Karel dopustil několika drobných krádeží, kvůli kterým byl málem vyloučen. Nakonec se tak nestalo a on mohl nastoupit jako pomocný učitel hudby v nedalekém Glauchau.

Jeho první pracovní zkušenost neměla dlouhého trvání. Po 12 dnech angažmá totiž přistihl obchodník Ernst Theodor Menhold mladého učitele, jak během lekce klavíru líbá jeho devatenáctiletou manželku.

Skandál jako vystřižený z nějakého románu mladému učiteli sice uškodil, na šikmou plochu ho však dostala až krádež hodinek, za kterou je odsouzen k šesti týdnům vězení. Trest, který si odpykává v Saské Kamenici v roce 1862, se ukáže být zásadním zlomem.

May si prochází nervovým zhroucením a pád na okraj společnosti ho zanechá bez práce a bez prostředků. Později ve své autobiografii píše: „Byl jsem jako šílený a hodinky jsem zapřel. Při prohlídce byly ovšem nalezeny. Lež mne měla zachrániti, avšak zničila mne.

Ale to dělá každá lež. Byl jsem… zloděj!“ Tato zkušenost zřejmě probudila jeho temnější stránky a vedla k dalším, ještě závažnějším prohřeškům.

Na cestě zločinu a zrození spisovatele

Zoufalí lidé už nemají co ztratit, a budoucí spisovatel se tak postupně dopouští dalších drobných zločinů. „Svět mne připravil o mou budoucnost, o štěstí mého života. Mohl jsem se pomstít? Čím?

Zůstanu tím, čím mne svět udělal, totiž zločincem,“ vzpomíná později, čímž naznačuje pocit křivdy, který ho mohl vést k dalšímu protizákonnému jednání. Jeho specialitou jsou drobné podvody, kdy se vydává za jiné lidi.

To ostatně praktikoval i v Čechách, kde se údajně vydával za jistého majitele plantáží z Martiniku, čímž prokazoval neobyčejnou fantazii, kterou později zužitkoval ve svých románech.

Také krádeží přibývá a nutno říci, že některé z nich nedávají vůbec smysl, což může naznačovat psychické problémy. V jedné restauraci tak Karel May odcizil několik biliárových koulí, jinde zase sebral utěrku či cigaretovou špičku.

Tyto bizarní krádeže jen prohlubují dojem z jeho rozpolcené osobnosti. Postupně se znovu dostává do křížku se zákonem. Vyfasuje trest nucených prací a pobyt ve cvikovském vězení. Jednou utíká z policejního transportu, aby byl nakonec znovu dopaden.

Tentokrát už dostane čtyři roky natvrdo. Tyto roky ve vězení však paradoxně přinesly klíčový obrat v jeho životě.

Disociativní porucha identity. Tak se jmenuje mentální onemocnění, kterým trpěl Karel May. Vyznačuje se nejrůznějšími komplikovanými psychickými stavy, ve kterých nechybí deprese, mnohočetnost osobnosti nebo úzkosti.

Toto vysvětlení může pomoci pochopit jeho často nelogické a rozporuplné jednání.

A právě waldheimská věznice se stala prvním místem, kde tehdy stále mladý Karel May začal psát své příběhy. Přímo z věznice začal posílat své první povídky s kriminálními a erotickými náměty do nejrůznějších časopisů.

I tady se projevil jeho ne právě nejčestnější charakter – stejné povídky totiž pod různými pseudonymy a názvy posílal do více časopisů, což mu umožňovalo za stejné dílo dostat odměnu vícekrát. Navzdory tomu však jeho talent nezůstal bez povšimnutí.

Všiml si ho nakladatel Heinrich Gotthold Münchmeyer, který mu nabídl místo redaktora. May se po propuštění přestěhoval do Drážďan, kde se naplno začal věnovat psaní.

V roce 1875 vychází jeho povídka Old Firehand, ve které se poprvé objevuje jedno legendární jméno: Vinnetou. Tím začala jeho hvězdná literární kariéra, která zastínila jeho temnou minulost.

Kontroverzní osobnost a těžký závěr života

Karel May si své příběhy skutečně vymýšlel a každý, kdo si dnes některé z dílů Vinnetoua přečte, rychle pochopí, že jde skutečně o velmi romantizovanou představu Divokého západu.

Překvapivě to ale neznamená, že by některé postavy neměly inspiraci v reálných lidech.

Tak třeba slavný Vinnetou byl podle všeho inspirován skutečným apačským náčelníkem jménem Cochise, který žil v letech 1805–1874. Cochise se dokonce, stejně jako Vinnetou, přátelil s bělochy.

S armádním stopařem Tomem Jeffordsem jej pak pojilo hluboké přátelství. Cochise měl navíc sestru jménem Sonseeahray (v překladu Jitřenka), do které byl Jeffords zamilován.

Podobně jako Nšo-či v románech byla zavražděna bělochy, což přidává jeho fiktivním příběhům tragický rozměr inspirovaný realitou.

Vinnetou, Old Shatterhand či Kara ben Nemsí – tyto dnes už ikonické postavy autora proslavily po celém světě. K popularitě jeho díla výrazně přispívá i mlžení, které kolem něj vytváří sám autor.

Čtenáři totiž rychle nabydou dojmu, že Old Shatterhand (či ještě o něco více zmíněný hrdina příběhů z Orientu Kara ben Nemsí) je ve skutečnosti autobiografickou postavou a že jeho dobrodružství zachycují zážitky samotného Maye.

Že ve skutečnosti autor místo prérií Divokého západu obcházel spíše vězeňské chodby, nikdo vědět nepotřeboval. A hra na velkého dobrodruha tak mohla začít.

May si nechal vyrobit repliky pušek svých hrdinů, které nosil na setkání se čtenáři spolu s kloboukem a náhrdelníkem z medvědích zubů. Tvrdil, že zná spoustu domorodých jazyků, a barvitě popisoval nejrůznější dobrodružství.

Z Německa přitom vycestoval pouze jedinkrát, a to v roce 1899. Celkem patnáct měsíců strávil v Orientu, kde se odehrával děj některých jeho knih.

Během svého cestování po Orientu byl May konfrontován s nepříjemnou skutečností – tamní realita byla totiž úplně jiná než to, co psal ve svých knihách.

Výsledkem byly pozdější romány A mír na Zemi! a V Říši stříbrného lva, které mnohem víc odpovídaly realitě, což ukazuje na jeho jistou schopnost sebereflexe a snahu o větší autentičnost.

Po návratu do vlasti čekala na Maye nepříjemná zjištění. Jeho aura neotřelého dobrodruha, který vše zažil na vlastní kůži, byla definitivně pryč.

Navíc se musel začít dlouze soudit s novým vlastníkem nakladatelství, Adalbertem Fischerem, o práva na své knihy, což znamenalo další očerňování jeho jména v novinách. Fischer neváhal a na Maye vyhrabal všechnu špínu, kterou bylo možné najít.

Novinami tak kolovaly šokující zvěsti o Mayově kriminální minulosti nebo o jeho různorodých pseudonymech, pod kterými psal na jednu stranu moralistní příběhy pro katolické časopisy, na stranu druhou erotické povídky pro pokleslé šestákové plátky.

Tyto odhalené skutečnosti výrazně poškozovaly jeho pověst, ale zároveň ukazovaly na jeho neuvěřitelnou literární plodnost a rozsah. Soudní spory nakonec May vyhrál, ale vše se podepsalo na jeho zdraví.

Zemřel na konci března 1912 po zápalu plic a otravě těžkými kovy z olověných vodovodních trubek. Ačkoliv dodnes bývá May považován za kontroverzní osobnost, jeho dílo se stalo nesmrtelným.

Knihy Karla Maye dosáhly po celém světě nákladu přes 200 milionů výtisků, což svědčí o jeho globálním dopadu a trvalé popularitě.

Karel May a ženy

Podobně jako měl Karel May komplikované vztahy se zákonem, měl komplikované vztahy k ženám. Dokonce lze říci, že jeho chování by dnešní (a ostatně ani tehdejší) optikou nebylo přípustné a spisovatel by si dost možná vysloužil i nějaké ty žaloby.

Ženatý byl každopádně dvakrát – v roce 1880 si vzal Emmu Linu Pollmerovou, v roce 1903 pak o 20 let mladší Kláru Plöhnovou.

Traduje se ale, že především mladým ženám kolem sebe dělal často nemravné návrhy a některé měly po románku s ním dokonce otěhotnět. Tyto aspekty jeho osobního života jen podtrhují komplexnost a rozporuplnost jeho charakteru.

Karel May je postavou plnou protikladů – od chudého a nemocného chlapce, přes recidivistu s problematickou pověstí, až po světově proslulého spisovatele, jehož dílo ovlivnilo miliony čtenářů.

Jeho život je důkazem, že i z temných údolí může vzejít něco nesmrtelného, ačkoliv za to může být zaplacena vysoká cena.