Hudba je neodmyslitelně spjata s historií a kulturou lidstva. Její vývoj je fascinujícím zrcadlem, které odráží změny ve společnosti, náboženství a technologii.

Od starověkých harmonií, přes gregoriánské chorály, až po komplexní skladby baroka a romantismu, se hudba neustále proměňovala. Pojďme se vydat na cestu časem a prozkoumat, jak se hudba stala tím, čím je dnes.

Pokud bychom žili v tichém vakuu, zešíleli bychom. Hudba provází člověka odnepaměti, proč tomu ale tak je? Jaké účinky na nás má a potřebujeme ji k životu? Otázek na adresu hudby, mocné nositelky emocí, je dost.

Hudba je stará jako lidstvo a až dnes vědci potvrzují to, co naši předkové možná věděli lépe: Umí nám lidem pomáhat.

Hudba je nositelkou emocí. Působí na nejstarší části mozku. Umí vyvolat příjemné i smutné vzpomínky, umí roztančit i rozplakat, dokonce dokáže zklidnit tep a zpomalit dech.

Umí dodat energii do práce, zklidnit mysl při potřebě se soustředit, a dokonce pomůže s vybitím agrese! Aktivní cvičení na hudební nástroj vyvolá v mozku ohňostroj akcí.

Obrovskou spolupráci několika mozkových center najednou – zapojeny jsou oči, uši, hmat, pohybová centra… A to podporuje procesy učení, jemnou a hrubou motoriku, orientaci v prostoru, vnímání různými smysly.

V mozku se odehrává pozitivní akční bouře, která má neskutečný přínos pro rozvoj mozku a procesů v něm.

Starověké Řecko hledalo hudbu sfér, čínská stupnice zní podle hlasů ptáků

Hudba je neodmyslitelně spojena s historií a kulturou lidstva a její vývoj je fascinující studijní téma. První pravěké kroky k hudebním nástrojům měly podobu kostěných píšťal, bubnů, které vznikly natažením zvířecí kůže na dutý kus kmene, a hudebních luků.

V období starověkých civilizací, jako byly Egypt, Mezopotámie, Řecko a Řím, se hudba stala součástí náboženských obřadů, divadelních představení, vojenských ceremonií i společenských událostí. Hlavně ale přicházejí první hudební notace a teorie.

Například Pythagoras ze Samu (okolo 570 př. n. l.), který byl nejen velkým řeckým filozofem, ale také matematikem a astronomem, říkal:

„Ve znění strun je geometrie, v prostorovosti sfér je hudba.“ Přišel také s přísně matematickým pythagorejským laděním.

Je ale velmi pravděpodobné, že tento systém ladění založený na číselném poměru, znali již staří Babyloňané a před nimi Sumerové. Podle čínské legendy tento typ ladění popsal Ling Lun již kolem roku 2000 před naším letopočtem!

Mimochodem mýtus také vypráví, že Ling Lun vytvořil bambusové flétny, které vydávaly zvuky mnoha ptáků, včetně mýtického Fénixe. Tak prý vznikla pětitónová čínská stupnice.

Tisíc let na cestě od chorálů k elektrické kytaře

Další vývoj hudby, jak je dnes obecně vnímán, se odehrál především na evropském kontinentu, později v Evropě a Americe.

Středověkým (500–1420) bohoslužbám vládl jednohlasý gregoriánský chorál, prosadila se i polyfonie – více melodií znějících současně.

Z náměstí a panských dvorů odpovídali potulní pěvci zvaní trubadúři s loutnami pějící o dvorských láskách, ale i o přírodě či politice. K tanci se ozývaly i bubny, přenosné varhany či dudy.

Uvolněnost renesance (1400–1600) se odrazila také v hudbě. Více se tančilo, hudba se stala součástí kulturního života. A k tanci bylo potřeba doprovodu.

Rozrůstalo se množství nástrojů, a hlavně došlo na zapisování not, což umožnilo existenci díla bez přítomnosti autora! To si v dnešní době, kdy si každou skladbu můžeme nahrát, ani neumíme představit. A hned se k tomu přidal další výrazný skok. Knihtisk, který umožnil šíření celých partitur!

Hvězdy klasické hudby začaly vycházet v baroku

Sonáty, koncerty, opery, klávesové nástroje jako cembalo a klavír. Například tohle dalo světu baroko (1600–1750).

A taky Johanna Sebastian Bacha (1685–1750), Antonia Vivaldiho (1678–1741) či Georga Friedricha Händela (1685–1759). Barokní období přineslo rozvoj instrumentální hudby a vznik nových hudebních forem.

Máme tu první jasné hvězdy hudebního nebe, které opěvujeme dodnes. A jasně strukturovanou, melodickou a harmonickou hudbu, která mnoha lidem pomáhá relaxovat, nebo se koncentrovat. Třeba Vivaldiho houslové koncerty Čtvero ročních dob (1725).

Mistrem klasicismu je Mozart, romantismus hrál na city

Hutnost baroka rozbil klasicismus (1750–1820), který obohatil orchestry třeba o trubky, lesní rohy či klarinety, přinesl sonáty, a hlavně Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791), Josepha Haydna (1732–1809) nebo Ludwiga van Beethovena (1770–1827).

Hudbě stále vládly rovnováha a symetrie. Pestřejší než v baroku, a ne tak expresivní a emocionální jako v romantismu (1800–1909).

Ten se předvedl jako velmi působivý, odvážný v používání všeho, co hudba nabízí – harmonie, disharmonie, klid, bouře, jásot, stesk… V rámci obrozeneckých snah se doboví skladatelé inspirují i v lidové hudbě a vznikají například opery hrané dodnes.

Vedle světových mistrů Petra Iljiče Čajkovského (1840–1893) či Frédérica Chopina (1810–1849) tu stojí naši Antonín Dvořák (1841–1904) a Bedřich Smetana (1824–1884).

Kolik emocí a prožitků přináší třeba jeho soubor symfonických básní Má vlast (1874–1879)!

Ve 20. století vývoj hudby nabral raketovou rychlost

Jazz, rock, pop, metal, elektronická hudba, lidová hudba a klasická hudba. Všechny žánry vedle sebe, dále rozvětvené a často díky kulturní výměně zajímavě skládané zase do sebe hýbou 20. a 21. stoletím.

Neskutečný vývoj, který hudba za přispění globalizace, vynálezu gramofonové desky, rádia, televize a dalších nosičů prošla, je jen těžko popsatelný. Stejně těžko uchopitelné je i to, jak s písněmi a skladbami dnes jako lidstvo zacházíme.

Vždyť ani ne před 600 lety jsme teprve začali šířit notové zápisy do světa! A dnes? Lidé mohou písničky „vlastnit“, pustit je kdekoli z telefonu, PC… To, co rádi poslouchají, mít neustále při sobě. Vzácné je tedy ticho. Nikoli hudba.

Ovšem to, co se na lidi valí z reproduktorů, není moc prospěšné mozku, který se neustále snaží vylaďovat na nové písně a sotva se mu to podaří, v rádiu zní další hit.

Historie hudby je příběhem neustálého vývoje, inovací a odrazu lidské duše.

Od prvních pravěkých zvuků, přes matematicky přesné harmonie starověku a náboženské chorály středověku, až po emocionální bouře romantismu a žánrovou rozmanitost 20. století, hudba vždy doprovázela a formovala lidskou civilizaci.

Dnes, v éře digitální dostupnosti, je hudba všudypřítomná, což přináší nové výzvy i nekonečné možnosti pro její budoucí vývoj.