Před 125 lety změnila tragická událost na Vysočině osud mladé švadleny a celé země. Vražda Anežky Hrůzové se stala rozbuškou protižidovské hysterie, která vstoupila do dějin jako hilsneriáda.

Přes obvinění a odsouzení Leopolda Hilsnera zůstává případ dodnes obestřen tajemstvím a mnoha nesrovnalostmi. Kdo doopravdy zabil Anežku Hrůzovou a co se vlastně stalo onoho aprílového dne roku 1899?

Je sobota 1. dubna 1899, krátce před Velikonocemi. Obyvatelé města Polná poblíž Jihlavy na popud četníka od rána pročesávají místní les. Hledají devatenáctiletou švadlenu Anežku Hrůzovou, která se už dva dny nevrátila domů.

Vtom spatří dvanáctiletý školák děsivý výjev. V houští pár metrů od cesty prosvítá mrtvé tělo, nedbale zakryté větvemi. Dívka leží na břiše s nohama pokrčenýma a vytrčenýma do vzduchu, je částečně svlečená a kusy jejího oblečení jsou poschovávané po okolí.

Na hlavě má zaschlou krev a tělo nese známky škrcení. Brzy se na místo seběhne množství lidí. Když mrtvou obrátí, zjistí, že má na krku hlubokou řeznou ránu. „Byla podkošerována, to udělali Židi!“ ozve se z houfu čumilů.

Mnohé nesrovnalosti

Četník se snaží prohledat místo činu, ale horliví sousedé všechno podupali. Četníci nicméně zjišťují, že chybí kus dívčiny košile, rukavice, šátek a růženec. Na místě je také podezřele málo krve.

Ještě ten den je provedena pitva, která ukazuje, že vražda nebyla motivována sexuálně a že rána možná nekrvácela. Mohl ji vrah zasadit až po smrti oběti? Četníci provedou domovní prohlídku u Anežčiny rodiny, tedy u matky a bratra, se kterými žila.

(Otec je už několik let po smrti.) Strážmistr Josef Klenovec si poznamenává, že matka nepláče a na oku má modřinu.

Při prohlídce se ale nic podezřelého nezjistí, a tak četníci zamíří k místní známé firmě – mladému flákači Leopoldu Hilsnerovi. Má nevalnou pověst a je Žid. Nic se u něj nenajde, ale protože je drzý, skončí na četnické stanici. A městem se zatím šíří pomluvy.

Panenská krev a drby

Jednou z pověr je, že k zadělávání velikonočního pečiva, macesů, Židé potřebují krev křesťanské panny. Vůči židovské komunitě v Polné panuje nevraživost a pro pomluvy se tu nechodí daleko. Sousedé začnou povídat, že Hilsner Hrůzovou jistě zavraždil kvůli krvi.

Povaleč tvrdí, že nic neudělal a že v osudný den byl s kamarády ve městě a potom v synagoze. To však nikdo nepotvrdí. Protiřečí si ale i svědkové – někteří tvrdí, že ho viděli v černém obleku, jiní, že v šedém. Mladík se začíná bát a zaplétá se do hloupých lží.

Proces je čím dál více politizován a společnost se začne zmítat v protižidovské hysterii, dodnes známé jako hilsneriáda.

Obětní beránek?

Postupně se vyrojí spousta svědectví. Z těch pravděpodobnějších vyplývá, že Hilsner ve středu 29. března do lesa skutečně šel, ale vrátil se příliš brzy na to, aby zločin mohl spáchat.

Osudným se mu ale stane výpověď zámečníka Pešáka, který několik měsíců po vraždě začne tvrdit, že ho na místě činu viděl a ze 600 metrů poznal.

Při rekonstrukci této situace, nařízené obhájcem obžalovaného Zdenkem Auředníčkem, selže, ale to nic nemění.

Přestože se za spravedlivý proces přimlouvá i jistý profesor Masaryk, pozdější prezident, Hilsnerovi přišijí ještě další vraždu z předešlého roku a je odsouzen k smrti.

Císař po dlouhé právní tahanici trest zmírňuje na doživotí a jeho nástupce muži nakonec po 18 letech dá milost. Jak to ale bylo s Hrůzovou? Na tu se jaksi pozapomnělo.

Případem se po více než 120 letech zabývají publicista Jaroslav Mareš a právník Lubomír Müller, který usiluje o obnovení řízení.

Marné snahy o přezkoumání

Žádostmi o přezkoumání případu se české soudy i ministerstvo spravedlnosti zabývaly už několikrát. Nikdy jim ale z různých důvodů nevyhověly, přestože se shodují, že se před lety nepostupovalo podle zákona.

V roce 2009 se žádost dostala i do Rakouska, protože rozsudek nad Hilsnerem padl ve Vídni. Podle tamního ministerstva ho ale zrušit nelze. O obnovení procesu několik let usiluje advokát Lubomír Müller, ale zatím marně.

Naposledy žádost shodil se stolu ministr Blažek minulý rok. K hrobu Hrůzové se dnes stahují neonacisté.

Svědek podvodník

Badatel Mareš loni uvedl, že v Polné získal dokumenty z četnické stanice, na které se víc než století nikdo nezeptal.

Vyplývá z nich, že nejdůležitější svědek Petr Pešák byl podvodník, kterému šlo hlavně o odměnu za dopadení vraha.

Případ Anežky Hrůzové je živoucí připomínkou nejen tragického zločinu, ale i temné kapitoly české historie, kdy se spravedlnost stala obětí předsudků a politických intrik. Přestože uplynulo více než století, touha po objasnění a rehabilitaci stále trvá.

Snahy o obnovení řízení a nové objevy svědčí o tom, že některé rány zůstávají otevřené, dokud není dosaženo plné pravdy.