V dobách dávno minulých byly operace velmi nebezpečnou záležitostí. Bolest, kterou pacienti během nich zažívali, byla opravdu silná a intenzivní. Nebylo výjimkou, aby při tom upadli do mdlob, nebo ztratili velké množství krve a zemřeli.

Práce chirurga proto musela být hlavně rychlá a hygiena a pečlivost musely ustoupit do pozadí. Hledání účinného tlumicího prostředku proto provázelo lidstvo od počátků lékařství.

Dřívější pokusy o uspání

Již starověcí léčitelé podávali pacientům opium, šťávu z rulíku zlomocného, blínu černého nebo květů mandragory.

Pro lokální anestezii rozžvýkávali listy kokainovníku a plivali je do rány, což mělo dvojí účinek – pacient zůstal při vědomí, mírně omámen, a operatéra stimulovaly.

Středověk a hojně rozšířené křesťanství experimentům s anestezií moc nenahrávaly a spousta pacientů byla operována za plného vědomí. I tak se někteří léčitelé a lékaři pokoušeli o použití různých uspávacích metod.

Těm šťastnějším bylo podáváno opium nebo alkohol, méně šťastným byly stlačovány nervy, pouštěno žilou, dostávali ránu do hlavy, anebo byli zavěšováni hlavou dolů, dokud neztratili vědomí.

Začátek nové éry

Přelomovým dnem, který přinesl úlevu nespočtu pacientů, byl 16. říjen 1846, kdy chirurg William Morton zaspal. Snad díky Štěstěně se mu však podařilo doběhnout na operační sál ještě před začátkem operace a mohl poprvé veřejně vyzkoušet svůj nový objev.

Pacient tři minuty vdechoval éter, usnul a z pětadvacetiminutové operace si prý pamatoval jen lehké škrábání nože. Zprávy o operaci obletěly z Ameriky celý svět. Už za čtyři měsíce proběhla první operace s použitím éteru také u nás.

Chirurgové získali rozhodující prostředek – čas! Chirurgie se tak začala rychle rozvíjet a bylo možné provádět stále náročnější operace. Nebýt jednoho ospalého lékaře, dodnes bychom si zřejmě nechávali trhat zuby u kováře za plného vědomí.