Šlechta, k níž mluvil Urban II. především, se svou výpravou vyčkává. Žádný evropský panovník se jí neúčastní, někteří jsou v nemilosti, jiní příliš daleko, nebo mají vlastních starostí až dost.

Připojí se však významní šlechtici, především Hugo z Vermandois, bratr francouzského krále Filipa I. Z jižní Francie o něco později vyrazí také vojsko pod vedením Raimonda de Saint-Gilles, hrabě z Toulouse.

Připojí se i lotrinské vojsko pod vedením Godefroye z Bouillonu a jeho bratři Eustach a Balduin. Malé, ale dobře vycvičené vojsko vysílají Normané. Vede je Bohemund z Tarentu.

Do Byzance míří rozdílnými cestami. První dorazí Hugo z Vermandois, nejurozenější ze všech šlechticů, který také vyžaduje odpovídající úctu.

Po cestě však v bouřích ztratí část svého vojska i zásob a jeho příchod císaři Alexiovi naznačí, že s křižáky, od kterých si sliboval rychlou a efektivní pomoc proti Seldžukům, budou problémy. Pochopí, že nepřišli bojovat za Byzanc, ale pro vlastní slávu a bohatství.

Někteří přísahají, jiní vazaly být nechtějí

Alexiovi představa, že by křižáci měli u hranic jeho říše vlastní panství, nevadí, ovšem za předpokladu, že mu napřed pomohou získat zpátky byzantské državy okupované Seldžuky. Chce také, aby se křižácká panství stala vazaly byzantské říše.

Hugo z Vermandois tento požadavek přijme, ale Lotrinčané odmítnou. Půtky mezi Godefroyem a Alexiem zajdou tak daleko, že lotrinské vojsko plení okolí Konstantinopole, a dokonce zaútočí na městské brány. Nakonec couvne Godefroy, který si přeje zabránit pohromě.

Bohemund sleduje výpravou vlastní plány. Chce si vydobýt vlastní panství, a tak věrnost odpřisáhne a doufá, že bude velet celé výpravě. Alexios, který se jeho skvěle vycvičeného vojska a zkušeností obává, však jeho záměry prohlédne a velení mu nesvěří.

Špatně pochodí Alexios i s hrabětem z Toulouse, který pro změnu nesnese představu, že by Bohemund měl být jeho nadřízeným. Se zpožděním dorazí výpravy z Flander a Normandie, jejichž vůdci přísahy složí.

Tajná vyjednávání křižákům pod nosem

První velkou bitvou křížové výpravy po uzavření všech přísah se stane obléhání města Nikáje. Křižáků je přes třicet tisíc, spolu s nimi i dva tisíce Byzantinců.

Proti nim stojí jen asi deset tisíc obránců, protože zbytek tureckého vojska pod vedením Kiliče Arslana zůstal na východě.

Když se dozví o obležení, pokusí se ho prorazit útokem na oddíl Raimonda de Saint-Gilles, ale ten útoku odolá a poté, co dorazí na pomoc oddíl Godefroye a Roberta Flanderského, musí se Turci stáhnout.

Ve chvíli, kdy je zcela odříznuto od zásobování, je dobytí města už jen otázkou času. Posádka města se však rozhodne, že ho raději vydá veliteli Byzantinců Butumitovi než křesťanům.

Když se tedy křižáci 19. června 1097 připravují na útok na město, překvapeně zjistí, že na cimbuří už dávno vlaje byzantská vlajka.