Zdi Královehradeckého hradu skrývaly ženský klášter, který ale prý zničehonic zmizel včetně jeho obyvatelek. Všichni si mysleli, že se propadl do země. Jednoho dne se ale ke hradu vydala mladičká služka sbírat bylinky. Došla k zarostlému příkopu.
Vycítila čísi pohled a když se otočí, uvidí jeptišku se svazkem klíčů. „Jistě tě sem poslala paní Zuzana. Je hodná, ale trpí nedostatkem peněz, že je to tak?“ zeptá se zjevení. Jakmile dívka přikývne, jeptiška odhrne houští a odemkne skryté dubové dveře.
Pokyne dívce, aby šla za ní. Dojdou až do síně s truhlicemi napěchovanými zlatem a stříbrem. Jeptiška hodí dívce do zástěry zlaťáky a dovede ji ven. Služka běží domů a vypoví svůj příběh. Zuzana si pak vzpomene, že jedna z žen jejího rodu zde bývala jeptiškou.
Z peněz zaplatila dluhy a modlila se. A co historická fakta?
Na počátku 14. století v Hradci Králové pobývala Eliška Rejčka (1288‒1335), vdova po českém králi Václavovi II. (1271‒1305) a římském králi Rudolfovi (kolem roku 1281‒1307).
Strávila zde i s dcerou pět let a založila zdejší chrám sv. Ducha. V Brně také založila ženský cisterciácký klášter. Může jít o volnou inspiraci. Elišce se přezdívalo „Hradecká královna.“ V Hradci Králové si vybudovala nákladný a reprezentativní dvůr.
Ovšem klášter v Hradci Králové byl až v 19. století, kdy zde roku 1858 začala působit Kongregace školských sester de Notre Dame v historické budově v Pospíšilově ulici.

Nemanželská holčička a nenáviděný choť
Pověsti se šířily také o královehradeckém podzemí. Hradečtí sem měli ukrýt velký poklad. „Kdo se ho jenom dotkne, zemře v pekelném ohni a zbude po něm jenom zčernalá mrtvola,“ Pár lidí se o to prý pokusilo.
Odlišný příběh ale vypráví východočeský kronikář František Ladislav Sál (1867‒1941). V domě v katedrále sv. Ducha najdeme velký kříž střežící poklad. Jde o bohoslužebné náčiní, kancionály a roucha z kostela.
Každý, kdo je zkusí vykopat, padne mrtev a zčerná. Z jednoho domu poblíž katedrály má vést chodba do opatovického kláštera. Za svým milým tudy měla chodit sestra Jana Žižky (kolem 1360‒1424).
Další příběh hovoří o nemanželské holčičce, kterou do sklepení zavírala její matka a se služkou ji mučila. V jiné části zase měl zemřít muž, kterého se chtěla zbavit jeho žena. Jak se na vše dívají dějepisci? Dvouposchoďové sklepní místnosti, tzv.
lochy tvoří klenuté tunely z cihel s výklenky. Vedou ze sklepů do hloubky 4-10 metrů. Sloužily k ukládání potravin a sudů s pivem a podle typu cihel jsou datované do konce 14. a počátku 15. století.
Nacházejí se pod domy na Velkém a Malém náměstí a v Dlouhé ulici, celkem pod 107 domy. Sklepení, která vznikla z prozaických důvodů zkrátka musela mít i svoji romantickou legendu.

Poslova smrt
Typickým královehradeckým strašidlem se staly polednice, které strkaly toulající se děti do pytle, udusily je a hodily do obilí. Na Bílé věži potom pobývá jedna polednice, která se specializuje na shazování lidí z ochozu dolů.
Její obětí se měla stát i jedna holčička, kterou pak rodiče našli mrtvou pod věží. U tohoto příběhu můžeme podle záznamu městské kroniky z 21. května 1606 vysledovat reálný základ.
Nejde ale o děvče, nýbrž o posla Blažeje, který měl v okně Bílé věže usnout a zřítit se dolů.