Skupina mužů se rozhlíží po domě. Na čalouněné sedačce zvané bisellium leží kniha. „No vida,“ ušklíbne se jeden z nich. V rohu místnosti nervózně přešlapuje pečlivě upravená žena. V náruči tiskne batole. Ať si vezmou, co chtějí, jen ať je zmizí…
Kolébka filozofie. Tak se někdy přezdívá starověkému Řecku. Mohlo by se ale říkat i „kolébka cenzury“. Řekové sice nejsou prvními, cenzurní zásahy najdeme třeba ve starém Egyptě, za to je dotáhnou nejdále.
„Není možné o bozích vědět, ani zda jsou, ani zda nejsou,“ nechá se ve svém spise O bozích slyšet filozof Prótagorás z Abdér (481– 410 př. n. l.). Následují veřejná čtení. Než se naděje, stojí před veřejným soudem. Obvinění? Bezbožnost!
Jen chvíli poté už musí sledovat pálení svého díla a zabavování knih doslova dům od domu. A rozhodně nebude jediným příkladem cenzury…
Kazí mládež!
Jeden z největších filozofů dějin, Sókratés (469/470–399 př. n. l.), svádí roku 399 př. n. l. boj s věrnými mlýny cenzury athénského státu. Nad hlavou se mu stahují mračna. „Svými myšlenkami kazí mládež!“ ozývá se.
Ostatně, jeho žáci dominují prospartské oligarchické vládě, které se říká třicet tyranů. Až padne, obvinění z porážky Athén se snese na sókratovské učení. Je odsouzen k definitivní cenzuře sebe sama: Vypitím jedu, jehož hlavní složkou je prudce jedovatá bylina bolehlav plamatý…