Ministr školství a osvěty Emanuel Moravec a ministr vnitra a na chvilku také premiér Richard Bienert. Jaké byly jejich osudy? Jeden proslul jako bezpáteřní aktivní kolaborant, druhý lavíruje mezi dvěma stranami.  

Krátce po podpisu Mnichovské dohody zamíří Emanuel Moravec (1893–1945), tehdy plukovník československé armády a zároveň plodný autor novinových článků pro různé tituly, na Pražský hrad k prezidentovi Edvardu Benešovi (1884–1948).

Vyčte mu, že diktát přijal. Jenže za měsíc už je všechno jinak. Odmítá bojovat, naopak chce najít s Německem společnou cestu. Generální štáb reaguje jeho penzionováním 14. listopadu 1938. Také mu zakáže publikování článků. Kde teď sehnat peníze? Novou obživu najde u německých okupantů.

Chce místo v německém rychlíku

Myslí si, že Češi „musí dostat místo u okna v německém rychlíku, který jede do nové Evropy.“ Čile propaguje německé zájmy a obratně se vtírá do služeb svých chlebodárců. Odměna přichází brzy. V lednu 1942 se stává ministrem školství a lidové osvěty.

Znovuotevření českých vysokých škol smete ze stolu. Likviduje každého, kdo by se mu chtěl postavit. Založí českou variantu Hitlerjugend. Čechy chce přetvořit na Němce, který se od těch pravých liší jedinou věcí – bydlí v Čechách.

Ovšem na jaře 1945 už pochopí, že tahle představa je mylná. Dne 5. května 1945 ho auto odváží do Černínského paláce pro instrukce ke K. H. Frankovi (1898–1946). Když na chvíli zastaví v koloně, vpálí si kulku do hlavy.

Chce uchránit ministerstvo

Prvorepublikového zemského policejního prezidenta Richarda Bienerta (1906–1941) sice 1. září 1939 gestapo zatkne, ovšem po zásahu prezidenta Emila Háchy a složení slibu loajality opět propustí.

V lednu 1942 pak Bienert přebere v protektorátní vládě funkci ministra vnitra. Jeho cílem údajně je uchránit ministerstvo před aktivní kolaborací. O tři roky později usedne dokonce do premiérského křesla.

„Zvláště v této době potřebujeme od veřejných zaměstnanců naprostou loajalitu a bezpodmínečné plnění všech příkazů.

Politickou linii českého národa určuje státní prezident a vláda protektorátu, která má důvěru říše,“ prohlásí 29. března 1945, když uvádí do funkce nového předsedu Ústředí veřejných zaměstnanců (jediná Němci povolená vládní odborová centrála).

Zváží polehčující okolnosti

Tehdy už je ale jasné, že to mají Němci spočítané. Bienert 5. května 1945 žádá K. H. Franka, aby předal správu země do rukou jeho vlády. V tu chvíli ale vypuká Pražské povstání.

Povstalci Bienerta zadrží a v červenci 1946 je odsouzen na pouhé tři roky vězení, protože v jeho prospěch hovoří polehčující okolnosti, například pomoc rodinám pozůstalých a intervence ve prospěch zatčených. Nakonec je propuštěn kvůli vážnému zdravotnímu stavu už 12. května 1947.