Je 8. srpna roku 1914 a z Anglie vyplouvá loď Endurance pod vedením polárního badatele Ernesta Shackletona. Ten má před sebou ambiciózní cíl – chce jako první přejít napříč Antarktidu, od Weddellova moře přes jižní pól k Rossovu moři.
Expedice ale skončí dřív, než se loď vůbec dostane ke břehům ledového kontinentu.
Fouká studený vítr a teplota je kolem minus 20 °C. Čtyřicet metrů dlouhá loď Endurance se nachází uprostřed Weddellova moře uvězněná mezi ledovými krami, které se táhnou, kam až oko dohlédne. Od 18. ledna 1915, kdy uvízli, už lodi nevelí Shackleton, ale led.
V Evropě mezitím zuří válka. O osud lodi Endurance se nikdo nestará.
V ledovém sevření
Pro 28 mužů na palubě začíná několikaměsíční boj o život. Endurance znamená v překladu „vytrvalost“ – vytrvat, nic jiného mužům na palubě nezbývá. Mužstvo horečnatě pracuje, aby loď vysvobodilo z ledového zajetí – rozbíjejí kry pilami a cepíny.
Pokusy o vysvobození jsou však marné. Shackleton posádce oznámí, že stráví zimu na palubě lodi. Čeká je dlouhá polární noc, tedy víc než čtyři měsíce temnoty. Endurance v sevření stále větších ledových ker pomalu pluje, ale nedá se ovládat. Jediným posláním mužů na palubě je zůstat naživu.
Dlouhá zima
Slunce zmizelo a začíná zima. 1. května 1915 se na uvězněnou loď Endurance snáší polární noc. V tuhle dobu měla být její posádka dávno v bezpečí základny na pobřeží.
S posledním denním světlem mizí i naděje, že se odtud dostanou, strach a pochybnosti naopak narůstají. Muže psychicky drží nad vodou hlavně Shackletonův zástupce Frank Wild, jehož optimismus jim bude pomáhat v dalších dlouhých měsících.
Nezbytné jsou teď především zásoby jídla – ještě na začátku května uskladnila posádka na lodi pět tun tuleního masa a tuku. Čekání na léto bude dlouhé.
Opusťte loď!
Mezi posádkou začínají panovat obavy: Co když led Endurance rozdrtí? Moře stále více zamrzá a je cítit silný tlak ledu do boků lodi. Teplota klesá na minus 27 °C a led stlačuje loď čím dál víc.
Nakonec už plavidlo nesmírný tlak nevydrží a jeho dřevěné trámy začnou jeden po druhém praskat. „Poslední dny Endurance jsou tady,“ píše si Shackelton do deníku a vydává rozkaz opustit loď. Na stabilní ledové kře staví muži provizorní tábor.
Všechnu výstroj přenesou na led a spustí záchranné čluny. Je 25. říjen 1915 a loď Endurance je rozdrcena. Posádka se ocitá na obří plující kře na půli cesty mezi jižním pólem a Ohňovou zemí, téměř 2000 kilometrů od civilizace.
Sloní ostrov
Již téměř celý rok je Shackletonova expedice v zamrzlém moři odkázána sama na sebe. Nikdo v Anglii netuší, že se ocitla v nesnázích. Když časem začne ledová kra pod táborem praskat, spustí muži tři záchranné čluny na vodu. Sedm dní pádlují proti větru.
17. dubna 1916 přistanou na Sloním ostrově. Všichni jsou vyčerpaní, několik dní nejedli a nepili. Místo, kam se dostali, je bezútěšné – malý pustý ostrov, plný skalisek, všude led. Tučňáci a tuleni si zvědavě prohlížejí nenadále vetřelce.
První noc stráví muži na kamení mezi roztrhanými stanovými plachtami. Mrznou a jejich deprese se prohlubuje. Moc času do další temné zimy nezbývá.
Cesta za záchranou
Shackleton organizuje záchrannou akci – chce doplout do Jižní Georgie, která je britským zámořským územím. Vybere k sobě pět mužů, se kterými chce po rozbouřeném moři v malém člunu překonat téměř 1400 kilometrů.
Týden chystají jeden ze záchranných člunů na cestu – vyvýší otevřenou palubu, záď zastřeší, trup zatíží kamením. Sbalí dva 45litrové sudy rozpuštěné vody z ledovce. 24. dubna, týden poté, co dorazili ke břehům Sloního ostrova, je člun připraven k vyplutí.
Shackleton pověří Wilda velením a slibuje, že do začátku zimy bude zpět s lodí. Všech dvacet dva mužů si potřese rukama se šesti námořníky, kteří míří na širé moře, a vzájemně si přejí hodně štěstí. Budou ho potřebovat.
Vězení na ostrově
22 mužů zůstává na skalnatém ledovém ostrůvku, který ani lovci velryb neznají – bez dostatku jídla, bez výstroje. Někteří muži jsou nemocní, všichni mají povrchové omrzliny.
Nemají, jak odplout – oba zbývající čluny museli rozebrat, aby byla Shackletonova loďka schopna plavby. Jejich beznaděj se prohlubuje. Většina chce jen ležet a zemřít. Wild se snaží všechny zaměstnat, aby přišli na jiné myšlenky.
Ze všeho nejprve potřebují přístřeší. Nasbírají kameny a postaví nízké obvodové zdi. Pak obrátí zbývající čluny dnem vzhůru a vytvoří střechu. Přes ně přehodí roztrhané stanové plachty. Přístřeší zadržuje alespoň trochu tepla. Naděje zase narůstá – olejový hořák bzučí, oblečení schne.
Marné čekání
Shackleton slíbil, že se vrátí asi za tři týdny. Jenže týdny ubíhají a na obzoru se žádná loď neobjevuje. Je čím dál větší tma a zvířat venku ubývá – tučňáci a tuleni se ze Sloního ostrova v dubnu a květnu postupně vytrácejí.
Všeobecné zoufalství se opět prohlubuje. Trosečníci nemůžou nic dělat, jen čekat a doufat, že Shackleton s ostatními cestou nezahynuli a vrátí se pro ně. Wild se ze všech sil snaží v ostatních udržovat naději. Shackleton věděl, že jedině on to dokáže.
Podmínky, ve kterých muži v příbytku přežívají, jsou strašlivé – krutý mráz, minimum spánku, všude špína.
Další zima
Většinu zimy muži prospí. S koleny na prsou se snaží udržet vlastní tělesnou teplotu. V polovině zimy jsou mráz a temnota téměř nesnesitelné. Omrzlin přibývá, konverzace ubývá. Víru v záchranu udržuje už jen Wild.
Týden za týdnem muži dál snášejí mráz, vlhké a studené počasí, jednotvárnou stravu. Počasí zůstává nadále špatné, vzduchem víří sníh, který sfoukává vítr z nedalekých svahů, ostrov je stále v sevření ledových ker.
Tučňáci a tuleni, kteří jsou od začátku zimy na pochodu, se ještě nevrátili. Dochází jídlo. Je polovina srpna. Dočkají se ještě záchrany?
Plavba za záchranou
Když Shackleton odplul z ostrova, posádka člunu věděla, že pokud se jim nepodaří doplout do Jižní Georgie, bude vše ztraceno. Proti větru by se nemohli vrátit a zásoby na delší cestu by neměli.
Kusy chaluh jsou první zvěstí, že se blíží země, další den se objevují ptáci. 10. května, 17 dní od vyplutí ze Sloního ostrova, se ocitají na břehu Jižní Georgie. Ještě však nejsou v cíli.
Potřebují se z jihu dostat na severní pobřeží, kde jsou rybářské stanice. Bez spánku a odpočinku pokračují 36 hodin pěšky napříč hornatou a ledovou zemí. Podrážky mají pobité hřebíky, které povytahovali z člunu. Konečně dojdou do Stromness, norské velrybářské stanice.
Shackleton se nevzdává
23. května 2016 je norská nákladní loď na cestě ke Slonímu ostrovu. Zastavuje ji však led. Ani dva další pokusy dostat se k ostrovu nejsou úspěšné. Shackleton je však pevně rozhodnutý své muže zachránit.
V chilském Punta Arenas se mu podaří pronajmout loď Yelcho, vlečnou loď v žalostném stavu. Ale plavit se dokáže. Tentokrát má Shackleton štěstí na počasí a 30. srpna připlouvá ke Slonímu ostrovu.
Všech 22 mužů, kteří tu museli strávit více než čtyři měsíce, je naživu. Dva hrdinové boje o život v ledovém moři, Shackleton a Wild, se vítají. Dne 3. září 1916 připlouvá loď se zachráněnými muži zpět do Punta Arenas. Muži se vracejí do civilizace po 22 měsících.
Druhá záchranná akce
Posádka lodi Endurance je zachráněna. Nikdo však zatím neví, co se stalo s druhou částí expedice. Ta se plavila na lodi Aurora z opačné strany Antarktidy a měla jít Shackletonovi přes kontinent naproti se zásobami.
Teprve v roce 1917 Shackleton zjišťuje, že členové druhé expedice se dostali do Antarktidy, jejich loď však nemohla zakotvit, zamrzla v ledu a vítr ji odehnal na moře. Muži zůstali uvězněni na pevnině. Shackleton se vydává na druhou záchrannou misi.
Když se 10. ledna 1917 výprava dostane do zálivu McMurdo v Antarktidě, dozvídá se Shackleton, že z deseti mužů přežilo jen sedm. Je čas vzít přeživší domů.