Chopinovo Nocturno v cis moll mu zachránilo život. Unikal nemocem a hladu ve varšavském ghettu, vyhnul se transportu do vyhlazovacího tábora a přežil i srovnání Varšavy se zemí – paradoxně díky důstojníkovi wehrmachtu.
Řeč je o Władysławu Szpilmanovi, známější je ovšem jako Pianista podle snímku režiséra Romana Polanského, který životní příběh polského skladatele a klavíristy židovského původu přenesl na filmové plátno. Získal za něj tři Oscary.
Osmadvacetiletý Władysław Szpilman právě exceloval s recitálem Chopinových děl. Koncert přenášel Polský rozhlas. Bylo září 1939 a na polské hlavní město padaly bomby. Neměly slitování ani s rozhlasovým studiem. Chopin a Szpilman a válka poprvé…
Koncert byl násilně přerušen. Stejně jako vzlet nadějného pianisty a skladatele. Dva měsíce nato se už Szpilman s rodinou museli – stejně jako ostatní varšavští Židé – přestěhovat do ghetta.
Třímetrová zeď obklíčila část Starého města a na ploše 300 hektarů nacisté soustředili 450 tisíc Židů. Hlad, málo bytů, rychle se šířící nemoci, žádná práce. A na prsou žlutá hvězda. Život se Wladkovi i jeho rodině zásadně proměnil.
Piano prodal, aby bylo na jídlo
Mladý umělec účinkoval s místním symfonickým orchestrem. Vystupovali po kavárnách, odtud někdy přinesl domů i jídlo. Kruté životní podmínky a bída je nutila prodávat rodinný majetek. Došlo i na Wladkův klavír.
Aby uživil rodiče a tři sourozence, hrával v podniku pro židovskou smetánku – kuplíře, prostitutky a obchodníky na černém trhu. Utrpení, krutost a vraždění bylo na denním pořádku.
Počty lidí, kteří měli být připraveni k transportu na Východ, přitom pomalu stoupali. Nejprve jich bylo denně šest tisíc, později více než dvanáct. Tajný nacistický plán z ledna roku 1942 se ve Varšavě 22. července stal realitou. Konečné řešení židovské otázky.
Lidé v ghettu netušili, kam vlaky narvané lidmi míří. Že jde o tábor Treblinka a co se tam děje, zjistili později. Z ghetta za dva měsíce zmizelo a bylo vyvražděno na 400 tisíc lidí.
Pianisto, utíkej
Hraní po kavárnách Szpilmanovi zachránilo život. Když s rodinou čekal na smrtelný transport, židovský policista, jenž v nočních podnicích obdivoval jeho virtuozitu, ho odtáhl stranou a nechal jej utéct. Władysław neměl prostor váhat ani se rozloučit. Utíkal. Rodiče, dvě sestry a bratr skončili v plynových komorách Treblinky.
Szpilman se skrýval. Putoval ghettem, podařilo se mu dostat za jeho zdi. V tak zvané árijské části města za pomoci přátel pendloval z bytu do bytu. Varšavské povstání v srpnu roku 1944 však zamíchalo kartami. Hned v úvodu byl zničen dům, kde se skrýval.
Zůstal bez pomoci, přežíval ze dne na den. Když Zemská armáda podepsala začátkem října kapitulaci, odstartovala nemilosrdná demolice města. Všichni, kdo přežili, měli Varšavu opustit. Co ale prchající Žid?
Jídlo a deky od důstojníka wehrmachtu
Nezastřelil ho, neodvlekl, ani neudal. A ačkoli byl Wilhelm Hosenfeld důstojníkem wehrmachtu, tři týdny Szpilmanovi nosil jídlo, přinesl kabát i deku. Je to paradox. Kdyby ho tehdy nenašel, kdoví, zda by „Pianista“ vůbec přežil.
Władysław se snažil otevřít konzervu ve spíži opuštěné vily, když se jej nepozorovaný Hosenfeld zeptal, co tam dělá. „Dělejte se mnou, co chcete, já se odtud nehnu,“ reagoval. Důstojník ho uklidnil a zeptal se, čím se živí.
Když se Szpilman představil jako pianista, Hosenfeld ho vyzval, ať zahraje. Měsíce necvičil, měl špinavé a poraněné ruce, nestříhané nehty… Přesto hrál. Válka, Chopin a Szpilman tu v intenzivním momentu byli podruhé. Zněla Sonáta č. 20 cis moll. Zachránila mu život.
Posmrtná pocta pro důstojníka
V dalším rozhovoru uchvácenému Hosenfeldovi došlo, že Szpilmana coby Žida nemůže nikam odvézt. Pomohl mu donáškou jídla, materiálně i informací o blížící se Rudé armádě. Sám sobě už pomoci nedokázal.
V lednu roku 1935 jej odvlekla Rudá armáda do zajateckého tábora. Odtud o rok později psal své ženě dopis s detaily o pomoci Židům s nadějí na propuštění. Marně.
Až shoda okolností v roce 1950 přiblížila Szpilmanovi jméno zachránce. Usiloval o důstojníkovo propuštění. Marně. Hosenfeld ve vězeňské nemocnici ve Stalingradu v srpnu roku 1952 zemřel, patrně na následky mučení. Posmrtně se ovšem dočkal vysokého ocenění. Roku 2009 se mu dostalo vyznamenání „Spravedlivý mezi národy“.
Szpilman, Chopin, život
Píše se rok 1945. Od koncertu zmařeného bombardováním uplynulo šest let. Władysław Szpilman, nyní čtyřiatřicetiletý muž, zahajuje vysílání svobodného Polského rozhlasu. Zní výběr z Chopinova díla.
Szpilman se po válce vrátil do Polského rozhlasu a složil stovky populárních písní i symfonie, dirigoval orchestr, koncertoval po světě. Filmovou hudbu psal dokonce pro Barrandov. Se ženou Halinou měl tři děti.
Tři Oscaři za pravdivý příběh Pianisty
Umělcův příběh ukázalo světu i filmové zpracování. Sdílení válečných traumat člověka, navíc umělce, se režiséru Romanu Polanskemu i díky obdobné životní zkušenosti vydařilo. Snímek Pianista vynesli do filmového nebe tři Oscaři a další ceny.
Szpilman se s Polanskim dokonce setkal a společně vzpomínali i na válečné útrapy. Premiéry v roce 2002 se ale nedočkal. Zemřel o dva roky dříve ve Varšavě.
