V prosinci 1378 se tisíce lidí spěchají rozloučit s dosud největším panovníkem Českého království a hned dva učenci si kladou za čest pronést o zesnulém uctivou řeč. Arcibiskup Jan Očko označuje nebožtíka Novým Konstantinem.

Mistr ze Sorbonny Vojtěch Raňkův z Ježova mluví o Otci vlasti. Jaký ale Karel ve skutečnosti byl a jak panoval?

Karel IV. přichází na svět v květnu roku 1316 v domě U Kamenného zvonu na dnešním Staroměstském náměstí a je pokřtěn zprvu jako Václav po patronu českých zemí. Stává se ale doslova rukojmím rozepří svých rodičů.

Do svých sedmi let je vězněn na Křivoklátě a Lokti, nejprve v hradním sklepení, později na hradě jako takovém.

Po dosažení sedmého roku života ho s sebou otec Jan bere do Francie, čímž ho sice izoluje od matky, ale na druhou stranu mu také hodně dává.

Kromě budoucí manželky Blanky z Valois a nového jména Karel si kralevic odnáší nejen příbuzenské vazby na francouzské krále, ale také obsáhlé vzdělání.

„Jako mávnutím kouzelného proutku se ocitl v centru soudobého luxusu a přepychu, o jakém mohl obyčejný středověký člověk pouze snít.

Dostalo se mu zde vynikajícího vzdělání, cizími jazyky počínaje a znalostí Bible, církevních otců a tak dále konče.“ doplňují historici František Čechura a Václav Žůrek. Poznává také význam pařížské Sorbonny.

První bitva

Ve čtrnácti letech je Karel povolán i s manželkou do lucemburského hrabství, kde se má ujmout správy země. Teprve zde prý oba manželé začínají žít jako opravdový pár. V úřadování dohlíží nad Karlem jeho prastrýc – arcibiskup Balduin.

Jan zatím v severní Itálii válčí za udržení svých držav – tzv. Lucemburskou signorii, takže musí povolat Karla na pomoc. Ten příliš nehledí na mravný a počestný manželský život a užívá si života pravými doušky, jak je u mladých i dnes zvykem.

Nepřátelé se ho tu pokoušejí otrávit a on jen o vlásek uniká díky své zbožnosti, protože se před snídaní zdrží na mši.

Prodělává také svou první bitvu u San Felice a prokazuje nebývalou odvahu, když bojuje i zraněn a padá pod ním kůň, než se nepřátelé dají na ústup. Na konci bitvy (ale možná také před ní – pozn. red.) je proto pasován s mnoha dalšími účastníky na rytíře.

V Itálii se také setkává po dlouhé době s českými rytíři a po rozhovoru s nimi se dožaduje u otce o uvolnění, aby se mohl vrátit do Čech.

Do Čech

Jan svoluje a Karel se po deseti letech vrací domů. Brzy po návratu je z něj potvrzením otce moravský markrabě. Rodný jazyk podle svého vlastního životopisu zapomněl, ale nevadí, rychle se učí a umí už latinsky, francouzsky a německy.

Musí dát ale doma všechno dohromady, vykoupit zastavené hrady a statky a zpočátku ani nemá kde hlavu složit.

„Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný hrad svobodný, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanských domech jako jiný měšťan,“ vzpomíná Karel.

Z domu U Kamenného zvonu a budovy purkrabství řídí opravy Pražského hradu. Zároveň posílá pro Blanku. Té musí později i zajistit příjmy jako řádné královně, protože jí tchán dosavadní přísun peněz odepře, takže princezna musí zastavit své šperky.

Římským králem

V roce 1341 je z markraběte mladší král, v roce 1344 povyšují s otcem pražské biskupství na arcibiskupství a ve stejné době zakládá Karel katedrálu sv. Víta. Konečně v roce 1348 má Praha vlastní univerzitu a mladý Lucemburk zakládá i Nové Město.

Mezitím se toho hodně stane u nás i v Evropě. Císař Římské říše se vadí s papeži, a když na svatý stolec v Římě usedne Karlův někdejší učitel Pierre de Rosieres jako papež Klement VI., je rozhodnuto.

Vládce Svaté říše římské je exkomunikován a svatý otec důsledně žádá kurfiřty, že novým králem a císařem by měl být jeho někdejší žák a chráněnec Karel Lucemburský. Když se na levém břehu Rýna setkávají říšští kurfiřti, český kralevic vyhrává volbu o dva hlasy.

Jeden patří jeho otci a jeden prastrýci, arcibiskupu trevírskému. Než může být princ korunován, musí s otcem vyrazit do války ve Francii. A do poslední otcovy bitvy.

Slepý král umírá na bojišti v sebevražedném útoku proti anglickým pozicím u Kresčaku a jeho nástupce spěchá domů v přestrojení, aby nepadl do zajetí někdejšího exkomunikovaného císaře Ludvíka Bavora.

Císařský trůn

Po svém návratu je princ urychleně korunován na českého krále. Stane se tak v září 1347 a vše se koná ve spěchu. Karel Lucemburský jako římský král IV. a český toho jména I. spěchá do boje s Bavorem.

Kdesi u Domažlic ale Lucemburka zastihuje zpráva, že nepřítel je po smrti. V šumavských hvozdech neodolal honu na medvědy a snad kvůli mrtvici nebo infarktu spadl z koně a zlomil si vaz. Cesta k římské korunovační jízdě, aby se z Karla stal císař, je volná.

Karel musí ještě urovnat poměry v Říši, udělat z nepřátel spojence a získat si nové. Staví Karlštejn pro uložení říšských klenotů i k vlastnímu odpočinku.

Po smrti Blanky z Valois pojímá za manželku Annu Falckou a posléze Annu Svídnickou, obě čistě z politických a dynastických důvodů. Se třetí manželkou vykoná rovněž korunovační jízdu do Říma.

Nechává se pomazat na císaře a přebírá i lombardskou železnou korunu. Jeho moc a sláva roste. Z Prahy je najednou evropské centrum – sídlo římského císaře.

Otec vlasti

Brzy poté král a císař zakládá proslavený Karlův most – tehdy ještě zvaný Kamenný –, a naše území rozšiřuje o Dolní Lužici, Braniborsko a sní o tom, že jeho mladší syn bude uherským a polským králem.

Vládne doslova z kočáru a sedla koně, neboť jezdí po Čechách i cizině prakticky neustále. Odpočívá jen na Karlštejně, kde se věnuje lovu a modlitbě. Ne vždy se mu ale daří.

Rád by vodní vytvořil kanál spojením Labe a Vltavy, ale i když by se peníze našly, jeho sen o nárůstu obchodu v českých zemích je nereálný. O křížové výpravě proti Turkům ani neuvažuje, ví, že se Evropa je příliš rozhádaná na takový podnik.

O papežském schizmatu se dozvídá pouhý měsíc před smrtí a už s tím nemůže nic dělat. Umírá 29. listopadu 1378 na zápal plic. A jek je to s jeho přízviskem? Na jeho pohřbu si bere slovo profesor pařížské univerzity mistr Vojtěch Raňkův z Ježova.

„Ten ve své latinsky pronesené řeči označil Karla IV. titulem, který v souvislosti s ním vešel do dějin: Pater patriae – Otec vlasti.“ uzavírá současný publicista Jan Bauer.