TGM o M. R. Štefánikovi říká, „že dovedl lidi nadchnout;

získával pro nás zájem i lásku.“ Francouzský premiér Aristide Briand v roce 1916 vydává prohlášení, že „Francie sdílí československé tužby a učiní vše, aby se Čechům dostalo samostatnosti.“ Svět se dozvídá o přání dvou národů v srdci Evropy stát se samostatnými.

 

Někdejší letec Milan Rastislav Štefánik (1880–1919) se stává místopředsedou Národní rady československé, ústředního orgánu československého zahraničního odboje.

Další úspěchy sklízí Štefánik při budování československých legií, které se rodí počátkem roku 1918 v Itálii. Všechno stvrzuje 21. dubna 1918 podpis dohody o postavení jednotek s italskou vládou.

Už v této chvíli probublává napětí mezi Štefánikem a Benešem, protože Beneš v tomto úkolu předtím neuspěl. Neshody mezi oběma muži prohloubí otázka československých legií v Rusku. Štefánik chce, aby se postavily bolševikům, Beneš by je raději hned stáhl.

 

Žádost o pomoc

V létě 1918 získává Štefánik hodnost francouzského brigádního generála a odlétá k našim legiím na Dálný východ. Věří, že jejich bojovníky přesvědčí, aby se postavili bolševikům. Marně.

Konec války a vyhlášení československého státu 28. října 1918 ho zastihne na Sibiři u legií. Rád by v nové československé vládě usedl na post ministra zahraničí, jenže ten už získal Beneš. Milanův osobní tajemník František Lakomý to komentuje:

„Můžeme mít pouze ministerstvo národní obrany, neboť už tím musíme zdůraznit, že náš stát chce vést mírumilovnou politiku.“ Nakonec je ale po jeho diplomatických schopnostech poptávka.

Beneš, který coby ministr zahraničí na jaře 1919 jedná v Paříži na mírové konferenci, si nerozumí s čs. premiérem Karlem Kramářem (1860–1937) a volá po Milanově pomoci.

 

Dojde ke konfliktu

Štefánik přijíždí za Edvardem do Paříže v březnu 1919. Mají ale odlišné názory. Zatímco Beneš vidí největšího spojence Československa ve Francii, Štefánik sází na Italy.

Podle Beneše prý jejich debatování „skončilo prudkou hádkou a nadávkou, že jsem nečestný člověk, v přítomnosti jiných lidí,“ jak napíše Masarykovi. Milan je z tahanic unavený.

Masaryk by byl rád, kdyby se oba muži usmířili, sám ale dává přednost Benešově politice. Chce, aby se Štefánik vzdal svého ministerstva, které dostal, když v zahraničí vyhlásili prozatímní vládu.

„Na Slovensku by pro něho bylo místo, ovšem nevím, je-li pro drobnou práci administrativní; v Praze pro něho místa nevidím…,“ svěřuje se prezident premiérovi.