Hned dvakrát v rané historii českých zemí mají Habsburkové český trůn nadosah. Pokaždé ale člen jejich rodu vládne jen krátce a poté náhle zemře na úplavici.

A tak si musejí počkat až do roku 1526, kdy po bitvě s Turky u Moháče padne poslední Jagellonec na českém trůnu, Ludvík, aby se na něj konečně mohli posadit. Pak se na něm ovšem udrží po další čtyři staletí…

Ještě v první polovině 12. století nejsou Habsburkové nijak významným rodem, který pochází ze Švýcarska.

To se mění až s osobou Rudolfa I. Habsburského (1218–1291), který je roku 1273 zvolen římskoněmeckým králem a z této pozice rozšiřuje rodinné državy tak jako žádný Habsburk před ním.

Dokáže ostatně zastavit i expanzi Přemysla Otakara II. (1233–1278), krále železného a zlatého, a připravit ho o rakouské země a Štýrsko.

Na český trůn poprvé

Jeho vnuk Rudolf (1281–1307) je zase prvním Habsburkem, kterému se přiblíží český trůn. Usedá na něj roku 1306 poté, co je zavražděn Václava III. (1289–1306) v Olomouci.

Rudolfův otec Albrecht, říšský král, prohlásí uprázdněný český trůn za říšské léno, které podle něj náleží jeho synovi.

Rudolf si na posílení svého nároku vezme za ženu vdovu po Václavovi II. (1271–1305) Elišku Rejčku.

Snaží se o nastolení pořádku a zlepšení královských financí, ale umírá předčasně, roku 1307, na úplavici při obléhání Horažďovic.

Lucemburské intermezzo

Na český trůn tak nastupuje Jindřich Korutanský (1265–1335), manžel Anny Přemyslovny, dcery Václava II. V roce 1311 je ale českým králem korunován Jan Lucemburský (1296–1346), manžel poslední Přemyslovny na českém trůnu, Elišky.

Následně vládne jejich syn Karel IV. (1316–1378) a po něm jeho synové. Nejprve Václav IV. (1361–1419), poté Zikmund Lucemburský (1368–1437). Právě jeho smrt otevírá Habsburkům cestu na český trůn podruhé.

Zikmund totiž po sobě nezanechává žádného mužského dědice, jeho osobou vymírají Lucemburkové po meči.

Druhá šance pro Habsburky

Za svého nástupce si volí Albrechta II. Habsburského (1397–1439), za kterého provdá svoji dceru Alžbětu. V Čechách se proti němu bouří husité, ale své zájmy před nimi obhajuje.

Roku 1439 se Albrecht vydává do Uher, aby se připojil k výpravě proti Turkům, ovšem koncem října umírá ve vojenském táboře nedaleko Komárna na úplavici.

Až několik měsíců po jeho smrti mu manželka porodí syna Ladislava (1440–1547), který získá přídomek Pohrobek.

Starší syn Jiří umírá již roku 1435. Alžběta se snaží hájit zájmy svého sotva narozeného syna na uherský a český trůn. V Čechách se za správce země do Ladislavovy dospělosti prohlašuje Jiří z Poděbrad (1420–1471).

Habsburkové v Evropě

Říšským králem je po Albrechtovi vyhlášen roku 1440 Fridrich III. Habsburský (1415–1493), který si tuto pozici udrží až do své smrti. Roku 1452 je korunován i císařem Svaté říše římské.

Jeho vláda je ovšem považována za období hlubokého úpadku této pozice, Fridrich v ní postrádá peníze i politickou autoritu. Vynahrazuje to ovšem úspěšnou sňatkovou politikou.

Svoji pozornost zaměří na Karla Burgundského (1433–1477), kterému se podařilo za krátký čas vybudovat silný a bohatý stát, tvořený historickým Burgundskem na východním okraji dnešní Francie a rozsáhlé území v prostoru dnešního Lucemburska, Belgie a Nizozemí.

Výhodná sňatková politika

Po smrti Karla Burgundského roku 1477 se s jeho dcerou Marií žení Fridrichův syn Maxmilián (1459–1519), rakouský arcikníže.

To představuje důležitý milník, díky kterému Habsburkové pronikají do politických kruhů západní Evropy. Po smrti ambiciózního Fridricha III. se Maxmilián I. ujímá vlády v Říši. Jeho syn Filip I. Sličný (1478–1506) zase v Burgundském vévodství.

I Maxmilián se snaží svého syna i dceru Markétu výhodně oženit, uzavírá proto dohodu s vládci sjednoceného Španělska, Ferdinandem Aragonským (1452–1516) a Isabelou Kastilskou (1451–1504).

Cesta Habsburků na španělský trůn

Roku 1496 se Filip I. Sličný žení se španělskou princeznou Janou a jeho sestra Markéta si téhož roku bere za manžela dědice španělského trůnu Jana (1478–1497).

A právě tyto sňatky vynášejí Habsburky do nejvyšších pater evropské politiky. Pouhých šest měsíců po svatbě Jan umírá na tuberkulózu, o dva měsíce později mu manželka porodí mrtvou dcerku.

Oproti tomu manželství Filipa s Janou I. Kastilskou (1479–1555) je velmi plodné. Roku 1500 se jim narodí syn Karel, o tři toky později Ferdinand I. a roku 1505 ještě dcera Marie.

Tajná dohoda Habsburků s Jagellonci

Roku 1506 Filip nečekaně umírá a u jeho manželky se začne projevovat duševní choroba, kvůli které vstoupí do dějin jako Johana Šílená.

Téhož roku se Filipovu otci Maxmiliánovi podaří dojednat tajnou dohodu mezi Habsburky a Jagellonci, která stanovuje, že se jeden z jeho dvou vnuků ožení s dcerou Vladislava Jagellonského (1456–1516), kterému Jiří z Poděbrad nabídl český trůn, Annou. Pokud se mu narodí syn, vezme si za ženu Maxmiliánovu vnučku Marii.

Dvojitá královská svatba

Dne 22. července 1515 se, jak bylo ujednáno, koná v chrámu svatého Štěpána ve Vídni poněkud neobvyklá svatba. Anna Jagellonská při ní totiž neví, kterého z Maxmiliánových vnuků si bere za manžela, zda Karla (1500–1558), nebo Ferdinanda (1503–1564).

Žádný konkrétní ženich u oltáře nestojí, pouze delegovaný zástupce. Situace se vyjasní až poté, co se Karel stane roku 1516 španělským králem jako Karel V. a ožení se s Isabelou Portugalskou.

Ve stejný den se koná i sňatek devítiletého syna Vladislava Jagellonského, Ludvíka (1506–1526), s o rok starší nevěstou, Marií Habsburskou, tentokrát jsou ale oba aktéři přítomni.

Ludvíkova příprava na boj s Turky

Ludvík nastupuje na český a uherský trůn po smrti svého otce, v Čechách však příliš nepobývá. Když roku 1526 přicházejí do Uher zvěsti o přípravách Turků na válku, obrátí se Ludvík o pomoc na řadu evropských vládců. Dostane se mu jí však pouze v omezené míře.

Jeho výzvy neuposlechne ani uherská šlechta, na pomoc přijdou jen oddíly z Čech a Moravy. Oddíly z rakouských zemí dorazí pozdě.

Smrt posledního Jagellonce

A tak srážka křesťanských vojsk s dvojnásobně početnou a výborně vycvičenou armádou sultána Sulejmana I. (1494–1566) dopadne katastrofálně. Dne 29. srpna 1526 je uherské vojsko rozdrceno v bitvě u Moháče.

Ludvík se při útěku po prohrané bitvě utopí v okolních bažinách. Jeho osobou vymírá česko-uherská větev Jagellonců. Ferdinand vznáší na základě předchozích dohod nárok na český a uherský trůn.

Zatímco v Uhrách příslušníci vyšší šlechty proti jeho nárokům nic nenamítají, čeští stavové ho odmítají a požadují volbu nového krále.

Habsburkové konečně na českém trůnu

Česká šlechta jedná na základě usnesení z roku 1497, podle kterého je zaručeno, že si stavové v případě smrti panovníka bez dědiců mohou zvolit nového krále.

Protože ke sňatku Anny a Ferdinanda I. nedali čeští stavové souhlas, nechtějí jí po smrti bratra uznat její dědická práva, proto se její manžel musí ucházet o trůn ve volbě krále.

Nový panovník přitom musí zaplatit dluh 300 000 zlatých, což vylučuje všechny tuzemské uchazeče. Ferdinand Habsburský nabízí, že polovinu dluhu uhradí hned a druhou později. Nakonec české stavy přesvědčí a je zvolen českým králem.

Habsburský absolutismus

Jeho osobou počíná téměř čtyři sta let trvající vláda Habsburků v Čechách, jež charakterizuje tzv. habsburský absolutismus, vyznačující se koncentrací moci v rukou panovníka. Na to česká šlechta nebyla zvyklá.

Už Přemyslovci museli brát ohled na její zájmy, vliv a moc. Po smrti Václava III. v roce 1306 to byla šlechta, jež si zvolila za krále Jindřicha Korutanského, který měl za manželku sestru Václava III. Annu.

Konec vlivu české šlechty

Po smrti Rudolfa Habsburského, který si český trůn usurpoval pro sebe, si Jindřicha zvolili podruhé. Nesplňoval ale požadavky, které na něj šlechta měla, proto dojednali svatbu Elišky Přemyslovny s Janem Lucemburským.

I po husitských válkách upevňovala šlechta svoje postavení vůči králi. Vláda Vladislava Jagellonského pak představovala v zemích Koruny české vrchol stavovské moci v opozici proti panovníkovi.

Nesplněné sliby krále Ferdinanda

Přes nástupem na trůn se i Ferdinand I. musí šlechtě zavázat k plnění mnoha závazků – slibuje, že neomezí moc stavů, že královský dvůr bude sídlit v Praze i náboženskou toleranci. Od počátku je ale odhodlaný postupnými a pomalými kroky centralizovat stát a posilovat panovnickou moc.

Ve svých rukou ostatně drží vládu v celém středoevropském prostoru a jeho bratrem je španělský král, jež je zároveň i císařem Svaté říše římské. Nevystupuje proti dosavadním stavovským institucím, ale tvoří nové orgány státní moci pod přímým vlivem panovníka.

Stavovská opozice vůči králi

Českým stavům se to samozřejmě nelíbí, a tak se proti němu formuje stavovská opozice (šlechta a měšťanstvo) a začíná boj o moc mezi panovníkem a stavy.

Stupňuje se i za Ferdinandových nástupců, Maxmiliána (1527–1576), Rudolfa II. (1552–1612) a Matyáše (1557–1619), vrcholí pak bitvou na Bílé hoře roku 1620, v níž jsou čeští stavové poraženi.

Výhra dává Habsburkům zcela volnou ruku v rozhodování o dalším osudu jejich držav. Dochází k rekatolizaci.

Za vlády Ferdinanda II. (1578–1637) je roku 1627 vydáno Obnovené zřízení zemské, kterým je Habsburkům přiznáno dědické držení českého trůnu.

Dále je katolické vyznání prohlášeno za jediné povolené a prakticky je vyhlášen absolutismus, v osobě panovníka se spojuje nejvyšší moc zákonodárná, výkonná i soudní.

Víra poddaných v panovníka

Během 17. století, za vlády krále Leopolda I. (1640–1705) se výrazně zhoršuje postavení poddaných, vesnických ale i městských. Vrchností je vyžadována čím dál větší robota, jež se snaží sedláky pevně připoutat k půdě.

Bez souhlasu vrchnosti nesmějí uzavírat manželství, stěhovat se ani v rámci panství, natož mimo něj a studovat nebo se učit řemeslu.

Habsburští vladaři si v očích běžných poddaných přesto udržují auru spravedlivých mocnářů, u kterých je možné se domoci spravedlnosti i proti vrchnosti.

Zastání se jim nedostane

Proto sedláci roku 1680 zasílají panovníkovi žádost o zmírnění robotních povinností. Leopold místo zastání zakáže vydávání veškerých peticí, zruší domnělá privilegia sedláků, a ještě na ně vyšle vojsko.

Rovněž vláda Josefa I. (1678–1711), který se jako první Habsburk nenechá korunovat českým králem, pokračuje v centralizaci moci v rukou panovníka a potlačení samostatného pojetí vlády v českých zemích.

Nedělitelnost habsburské monarchie

Jeho nástupce Karel VI. (1711–1740) vydává roku 1713 Pragmatickou sankci, v níž se čeští stavové zavazují bránit nedělitelnost habsburské monarchie.

Za jeho vlády se postavení poddaných ještě zhoršuje, proto na sebe nenechají čekat rolnické nepokoje. V 18. století pak dochází k reformám vlivem osvícenství.

V habsburských državách se osvícenský absolutismus pojí s postavou Marie Terezie (1717–1780) a jejího syna Josefa II. (1741–1790).

Zmírňují se robotní povinnosti, zavádí se vzdělávací povinnost pro chlapce i dívky, jednotná měna a podobně.

Revoluční rok 1848

Osvícenské reformy a s nimi spojený růst životní úrovně běžných obyvatel tak paradoxně vedou k postupnému uvědomění poddaných, že za situaci v císařství je přímo odpovědný panovník a vrchnost je jen vykonavatelem.

To vede až k bouřím v revolučním roce 1848, které se přeženou celou Evropou, české země nevyjímaje.

Kruté potlačení povstání v Praze armádou, vedenou knížetem Windischgrätzem, v českých vlastencích definitivně utvrdí chápání Habsburků jako usurpátorů českého trůnu.

Podvedení Češi

Když následně císař František Josef I. (1830–1916) v roce 1867 souhlasí s rakousko-uherským vyrovnáním, díky kterému je obnoveno Uherské království pod vlastní vládou Uhrů, a je korunován jeho králem, cítí se Češi podvedeni, protože české země jsou v té době pro hospodářství rakouského císařství důležitější než Uhry.

Ve Vídni však vítězí pragmatismus a snaha o zabránění vládě Slovanů.

Navíc po prohrané prusko-rakouské válce roku 1866 ztrácí Rakousko výlučné postavení ve střední Evropě a císař nutně potřebuje upevnit pozici na domácí půdě, což mu přináší právě korunovace Uherským králem.

Konec Habsburků v Čechách

Vnímání Habsburků jako utlačovatelů českého národa se tak vyvíjí postupně a je notně posíleno až v závěru 19. století během českého národního obrození, kdy se obrozenci silně vymezují proti absolutistické centrální vládě.

Sílící národní uvědomění pomůže i T. G. Masarykovi obhajovat ideu vzniku samostatné Československé republiky po první světové válce.

Přes veškerou nesvobodu však kontinuita a jistá stabilita habsburského vládnutí pomohla českým zemím v průběhu 16. a 17. století vstoupit do tvořící se „moderní“ Evropy a ukončit dlouholeté vnitřní boje o moc, které hraničily až s občanskou válkou a zemi notně vyčerpaly.