„Fosa hlad, fosa žrát!“ Hláška z populárního animovaného filmu Madagaskar pobaví. Není to ale nadsázka, tato šelma je nelítostný lovec.

Vědci ji pro její zvláštní anatomii dlouho nedokážou správně zařadit a v pověstech domorodých obyvatel má hodně špatnou pověst. Její olíznutí prý přináší zkázu!

Ve známém americkém animovaném filmu Madagaskar z roku 2005 se lemuří král Jelimán proslaví dvěma věcmi: strašně rád trsá a hrozně se bojí tajemného stvoření se záhadným jménem fosa.

K tomu druhému má dobrý důvod nejen on, ale i skuteční madagaskarští lemuři. Fosa totiž není výplodem fantazie filmařů a na lemury má pořádně spadeno!

Podivuhodný tvor

Je největší madagaskarskou šelmou a nenajdeme ji nikde jinde na světě než právě na tomto ostrově v Indickém oceánu. Pružné stvoření s červenohnědou či zlatohnědou srstí má rysy psa i kočky:

štíhlé tělo, krátké a silné nohy, tlapky s ostrými drápy, kulaté uši a „psí“ čenich. A také se pyšní velmi dlouhým ocasem, měřícím až 70 centimetrů, tedy zhruba stejně jako trup. Skvěle se hodí při lovu a obratném pohybu mezi větvemi.

Zatahovací drápy a flexibilní kotníky jim zase umožňují lézt ze stromu i hlavou dolů, což dokáže jen pár druhů zvířat, například veverky nebo mývalové. Fosy jsou velcí samotáři a jen zřídka je možné se s nimi setkat.

Kvůli své nepolapitelnosti a životu v odlehlých zalesněných oblastech dokázaly vědcům pořádně zamotat hlavu. Dříve je totiž zařadili do čeledi cibetkovité a později určili speciální čeleď původních madagaskarských šelem, kam přemístili i fosy.

Neodolatelná chuť na lemury

V současné době jsou fosy ohroženy ztrátou svých stanovišť, protože z původního lesního porostu ostrova se dochovalo méně než 10 procent. Odborníci odhadují, že ve volné přírodě dnes žije asi 2500 až 3000 jedinců.

Fosa nemá přirozené nepřátele a sama loví malá až středně velká zvířata od ryb po ptáky, myši nebo divoká prasata.

Ale hlavním zdrojem potravy jsou pro ni lemuři, kterých je na Madagaskaru více než 30 druhů, a fosa je jediným zdejším predátorem, který je schopný skolit i ty největší z nich.

Při lovu používá přední tlapy a drápy k chycení své kořisti a tu poté usmrtí ostrými zuby. Je to nejenom rychlé, ale také vytrvalé zvíře, protože během jediného dne dokáže v případě nutnosti urazit i více než 25 kilometrů.

Ke vzájemné komunikaci používá hlavně výměšek pachových žláz, kterým označuje skály, stromy nebo třeba jen zem. Tyto žlázy uvolňují pach i tehdy, když je fosa rozzuřená nebo vyděšená.

Pozor, fosa jde!

Ze své osamělosti vystupuje jen v období páření a zatímco jindy je poměrně tichá, v této době také používá svůj hlas k přilákání partnera. Poté si však matka udělá doupě na odlehlém místě a o svá mláďata, kterých bývá od dvou do šesti, se stará sama.

Fosy si nezaslouženě získaly špatné renomé u místních domorodců, kteří je považují za škůdce, konkurenty v boji o zdroje a hubitele hospodářských zvířat.

V jejich mýtech a legendách tak fosy zlomyslně hasí táborové ohně, mohou zabít lidi i zvířata pouhým pohledem nebo pachem a likvidují celé kurníky drůbeže.

A aby toho nebylo málo, v některých částech Madagaskaru lidé věří, že jediné fosí olíznutí může člověka uvést do tak hlubokého spánku, ze kterého se není schopný probudit.