Dvanáctého září 1968 zemřel ve varšavské nemocnici Ryszard Siwiec, který se čtyři dny předtím zapálil na protest proti srpnové okupaci Československa státy Varšavské smlouvy.

Ačkoliv tak učinil před zraky tisíců lidí, tehdejší komunistické polské orgány se postaraly o to, aby se o Siwiecově činu téměř nikdo nedozvěděl.

Účast polských vojáků na invazi, která v sousední zemi zadusila pokus o uvolňování komunistického režimu, znamenala pro nemalou část polské veřejnosti rozčarování.

Jedním z pobouřených byl i devětapadesátiletý vystudovaný filozof Ryszard Siwiec, který v té době pracoval v Přemyšli jako účetní.

Někdejší bojovník protifašistické Zemské armády, jenž po válce odmítl nastoupit jako učitel dějepisu, protože se nechtěl podílet na komunistické indoktrinaci dětí, se rozhodl proti okupaci Československa veřejně protestovat.

Svým dlouho zvažovaným činem chtěl dát najevo svůj osobní postoj k aktuálním událostem a rovněž apelovat na svědomí svých krajanů.

V závěti, kterou pořídil krátce před smrtí, Siwiec napsal: „Lidé, pokud ve vás ještě zůstala jiskřička lidskosti, lidských citů, vzpamatujte se!

Slyšte můj křik, křik prostého obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nadevše, nad vlastní život.“ Pevně rozhodnut obětovat svůj život nasedl Siwiec s lahví hořlaviny do vlaku směřujícího do hlavního města.

Na dožínkových slavnostech, kterých se 8. září 1968 na varšavském Stadionu desetiletí zúčastnily kromě davů obyčejných lidí i špičky komunistického Polska, se Siwiec s výkřikem „Protestuji!“ zapálil.

Ještě předtím rozhodil kolem sebe letáky s textem odsuzujícím nespravedlivou agresi vůči  Československu. Siwiecův křik však zanikl v jásající dechovce, takže část přítomných incident vůbec nezaznamenala. Policisté a požárníci křičícího muže záhy uhasili.

Ačkoliv byl těžce popálen na osmdesáti procentech těla, byl Siwiec ještě schopen sám dojít k autu, které ho odvezlo do nemocnice. V ní, izolován bezpečnostními orgány od veřejnosti, po čtyřech dnech zraněním podlehl.

Polské orgány se postaraly o to, aby se o příběhu rodáka z jihopolské Denbicy a otce pěti dětí nikdo nedozvěděl. Jejich úkol byl o to snazší, že Siwiec nebyl napojen na žádnou opoziční skupinu, která by o něm mohla poslat zprávu zahraničním médiím.

Divákům, kteří lidskou pochodeň viděli na vlastní oči, policie namluvila, že šlo o opilce, na němž se vzňala rozlitá vodka, když si chtěl zapálit cigaretu.

Polský tisk o události vůbec neinformoval a ještě několik měsíců o něm nic nevěděla ani veřejnost v zahraničí. Jak v knize Polsko a Československo v roce 1968 uvádí polský historik Jerzy Eisler, první zprávu o Siwiecovi přinesl jeden francouzský list až na konci ledna 1969, a to v souvislosti s upálením Jana Palacha.

V roce 2001 Siwiecovi prezident Václav Havel posmrtně udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka prvního stupně.

O dva roky později Siwiecova rodina odmítla přijmout státní vyznamenání od polského prezidenta Aleksandra Kwasniewského z postkomunistické strany Svaz demokratické levice.

Siwiec nebyl jediným občanem komunistického bloku, který na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa zvolil dobrovolnou smrt v plamenech.

V lednu 1969 se na schodech Maďarského národního muzea v Budapešti upálil sedmnáctiletý učeň Sándor Bauer. O tři měsíce později se v centru Rigy ke stejnému činu odhodlal Lotyš Ilja Rips, který ale pokus o sebevraždu přežil.

Nelze zapomenout ani na sedm statečných Rusů, kteří proti invazi protestovali přímo na Rudém náměstí.