Dvacetiletý mladík se v roce 1901 zapisuje na lékařskou fakultu při londýnské nemocnici svaté Marie. Proč právě sem? Prý proto, že zná lidi ze zdejšího plaveckého družstva, jinak je, alespoň pokud jde o medicínu, zatím zcela nepopsaným listem.
Syn skotského rolníka Alexandr Fleming (1881–1955) přesto na fakultě v roce 1908 úspěšně odpromuje.
Ačkoliv vyniká hlavně v chirurgii, nakonec se stává se asistentem britského imunologa a bakteriologa Almrotha Wrighta (1861–1947). Profesor potřebuje dobrého střelce do svého družstva a Alexandr má vynikající mušku.
Soustředí se poté nejdříve na léčbu syfilis. Na této chorobě si vylámala zuby spousta lékařů. Jsou z ní bezradní a ordinují na ni hlavně guajakové dřevo a rtuť.
Fleming se v počátcích svojí vědecké kariéry snaží najít účinnější lék proti této hrůzu budící chorobě.
Zkoumá hleny z nosu
Když ale vidí, jak tuberkulóza a další infekce kosí populaci po tisících, rozhodne se trochu změnit obor působnosti. Myslí si, že větší službu lidstvu udělá výzkumem v oblasti imunitního systému člověka. Má pravdu. V roce 1922 přinese jeho bádání první ovoce.
Vlastní hlen z nosu naočkuje na bakterie a zjistí, že je zničil. Totéž zkusí s vlastními slzami a dojde ke stejnému výsledku. V hlenu i slzách se totiž nachází enzym zvaný lysozom, účinný bojovník schopný zatočit s celou řádkou bakterií.
Flemingovi objev vlije do žil novou energii. Jeho výzkum má smysl, i když pro něj zatím nedokáže najít praktické uplatnění. Pokračuje v bádání.
Úklidu dává stopku
V září roku 1928 se vrací z dovolené zpátky do své laboratoře. Oblékne si plášť a jde se podívat, co se v době jeho nepřítomnosti dělo s jeho vzorky. Právě pracuje na výzkumu kmenů stafylokokových bakterií.
Pohled mu padne i na zapomenutou Petriho misku s agarem. Nepořádník se ji chystá vyčistit, protože se mu na ní ošklivě pomnožila plíseň.
V laboratoři totiž během jeho dovolené panovaly i na anglické poměry dost nepříznivé klimatické podmínky, počasí v srpnu bylo velmi chladné. Než se ale pustí do mytí, upoutají ho vyžrané ostrůvky nacházející se kolem plísně. Co to je?
Rozhodne se dát úklidu stopku a odebrat vzorky k dalšímu prozkoumání, které přinese překvapivé výsledky. Šťáva vyprodukovaná plísní Penicillium notatum hubí nejenom stafylokoky v misce v okolí plísně, ale i další odolné mikroby!
Alexandr tuší, že je na cestě k přelomovému léku. Tekutina navíc není jedovatá a prokazuje účinky i ve zředěném stavu.
Potřebují peníze
Pokusným myším se s její pomocí snaží zaléčit hnisající bolák a tentýž pokus odvážně aplikuje i na jednoho ze svých kolegů. Tentokrát ho ale úspěch mine. Proč?
Roztok není stabilní a vědec z něj zatím ještě nedokáže dokonale izolovat látku, kterou 7. března 1929 nazve penicilinem. Jeho objev přesto nezapadne.
Australan Howard W. Florey (1898–1968) a Angličan rusko-německého původu Ernst Boris Chain (1906–1979) na Oxfordské univerzitě slaví v roce 1940 úspěch.
Po jeho vzoru vypěstují penicilin, který se jim ale na rozdíl od něho podaří dokonale „vyčistit,“ tedy úplně izolovat látku. Už na počátku roku 1941 provedou v nemocnici úspěšné testy na nemocných stafylokokovými a streptokokovými infekcemi.
Ve Velké Británii ale bohužel chybí dostatek financí potřebných k tomu, aby se nový lék začal průmyslově vyrábět. Florey naštěstí najde pomoc v USA a už na podzim roku 1943 farmaceutické společnosti vyrábějí první ampulky s penicilinem.
Rok poté už tablety fasují spojenečtí vojáci během vylodění v Normandii. V roce 1945 trojice Fleming, Florey a Chain získává za svůj objev Nobelovu cenu.
