Požáry jsou jedním z největších nebezpečí, kterým lidstvo čelí, a to od nepaměti. Už ze stínů starověku vystupují plameny a kouř, které v roce 48 p. n. l.
změnily v popel 600 000 papyrových svitků nenahraditelné moudrosti a historie v útrobách shořelé Alexandrijské knihovny.
Vládcové s puncem tyrana se však nikdy nepoučí. A lid je nucen prožívat hrůzu ohnivého pekla znovu a znovu.
Jestliže příčinou zániku největší knihovny starověkého světa mělo být rozhodnutí Julia Caesara zapálit egyptské lodě v přístavu, který se mu nepodařilo vojensky udržet a kde knihovna sídlila, tragédii daleko větších rozměrů měl v červenci roku 64 n. l. záměrně rozpoutat šílený císař Nero.
Plameny je pronásledují všude
Byla to Nerova odplata Římanům, „nemilujícím“ svého imperátora? Nebo lačná touha po lukrativních stavebních pozemcích věčného města? Anebo obojí? Historikové se dodnes neshodnou, výsledek však byl hrozivý. „V celém Římě vládl naprostý zmatek.
Podlehli mu všichni. Vyděšeně se třesoucí ženy i bezmocní lidé, staří i mladí, lidé myslící jen na vlastní záchranu i ti, kteří odhodlaně pomáhali druhým, prchající i takoví, kteří s útěkem váhali.
A kamkoli se pohnuli, oheň jako by je pronásledoval…“ Tak líčí římský historik Tacitus ohnivou zkázu starověké megapole největší říše své doby, jež si vyžádala tisíce lidských životů a zkázu tří čtvrtin Říma.
Za Ohněm hledej člověka, pak až Živly
Přestože ničivé požáry jsou řazeny mezi přírodní katastrofy, v poslední době je hlavním viníkem jejich vzniku člověk. Ten má na svědomí obecně asi 80–90 procent všech ničivých požárů.
V Evropě připadají na přirozené příčiny požárů dokonce pouze 1–2 procenta z celkového počtu neštěstí. Příčiny přírodních požárů mohou být různé.
Oheň může být založen v počátku jako kontrolovaná zemědělská činnost a následně přerůst v nekontrolovaný lesní požár. To platí obzvláště při vypalování tropických pralesních porostů.
V letech 1997–1998 přerostlo vypalování pralesa v Indonésii – v kombinaci s povětrnostní situací – v sérii ničivých požárů, které na Kalimantanu a Sumatře zničily přes pět milionů hektarů pralesa a vyžádaly si přibližně 1000 obětí.
Další příčinou mohou být neopatrní turisté, neboť velké množství rizikových oblastí jsou zároveň vyhledávané turistické destinace. V současnosti se také množí případy žhářství či požáry vznikající při válečném konfliktu.
Mezi přirozené příčiny požárů pak nejčastěji patří zapálení porostů bleskem nebo důsledkem vulkanické činnosti.
Národní divadlo zapaluje žhavé uhlí
Vraťme se na ale úvod. Požár moderní budovy je samozřejmě katastrofou se vším všudy, ale tyto stavby jsou architektonicky i historicky nahraditelné.
A paradoxně často s lepším konečným výsledkem… Katastrofa se však mění v tragédii nevyčíslitelných rozměrů – tak jako v případě Alexandrijské knihovny či starověkého Říma – když oheň nenávratně zničí nenahraditelnou část dějin naší historie.
I Češi o tom vědí své. Ještě odpoledne osudného dne 12. srpna 1881 klempíři dokončují měděné bleskosvody na střeše pražského Národního divadla a použijí k tomu letovací kamínka. V půl páté mají hotovo, tři hrsti žhavého uhlí zalévají vodou a nasypou do okapu.
V pět hodin začíná pršet, a okapem tak navíc protéká voda. Přesto je zle. Voda totiž za pár minut přestává tryskat. Železnou oponu, pod níž stálo lešení pro štukatéry, se nakonec podaří spustit jen částečně, když už je oheň i v hledišti.
Šíření ohně navíc podporuje i silný vítr. A nakonec vzplane zbytkový plyn v potrubí. Oheň tak zcela zničí střechu divadla, jeviště i hlediště včetně dekorací k chystané premiéře Smetanovy Libuše.
Zachová se jen vestibul, foyer, lodžie archiv, šatna a divadelní kancelář. Hasiči naštěstí zachrání mnoho uměleckých děl.
Veletržní palác a dost! nastupuje Siemens
Zatím poslední velkou ránu uštědří ohnivá křídla červeného kohouta požárníkům i památkářům 16. října 2008. Krátce po 19. hodině se v pražské hasičské centrále rozdrnčí všechny telefony – celé levé křídlo Průmyslového paláce na pražském Výstavišti je v plamenech!
Policejní vyšetřování posléze ukáže, že požár způsobil zapnutý elektrický vařič, instalovaný v kuchyňce stánku jedné ze společností, která zde vystavuje.
Oheň se po několika hodinách podaří dostat pod kontrolu, šíří se však takovou rychlostí, že se křídlo už nepodaří zachránit. Škoda je stanovena na jednu miliardu korun. Částečná rekonstrukce si ale vyžádá mnohonásobně více.
Památkáři se shodují, že pokud by měl Veletržní palác v době svého požáru v roce 1974 moderní zabezpečovací systémy, škody by se pravděpodobně nevyšplhaly tak vysoko.
Proto když se v roce 2011 začíná rekonstruovat historická budova Národního muzea na pražském Václavském náměstí, otázce bezpečnosti se přikládá velká důležitost. Na scénu vstupuje společnost Siemens.
Její technologie mají napříště české historické skvosty chránit. A to nejen před požárem, ale i před lupiči uměleckých předmětů a děl nedozírné ceny.
Odliší požár od žáru slunce
Rekonstrukce Národního muzea přichází v nejvyšší čas.
Majestátní budova v horní části Václavského náměstí nebyla od svého vzniku v roce 1891 nijak významně opravována, a navíc byla poškozena střelbou v roce 1945 a 1968. Výsledky práce jsou skutečně velkolepé – budova dostává světlejší fasádu, nad hlavní schodiště se vrátí původní malované zasklení stropu.
Hlavně je ale budova vybavena nejmodernějším bezpečnostním systémem, který má chránit unikátní sbírky.
O ten se postará společnost Siemens, která historickou budovu Národního muzea napojí na svůj systém elektrické požární signalizace Sinteso.
„Národní muzeum nyní disponuje systémem, který úspěšně chrání pracovníky muzea, jeho návštěvníky a v neposlední řadě i exponáty v kvalitě, která je srovnatelná s nejlépe zabezpečenými objekty podobného charakteru v Evropě i ve světě,“ vysvětluje Milan Ceeh, obchodní ředitel ze společnosti Siemens Smart Infrastructure REU. Jejich hlásiče například dokáží rozlišit plameny od umělého osvětlení a žáru slunce.
Navíc jsou bezdrátové, takže ideální právě pro muzea a historické objekty. Kromě toho je v budově instalován i centrální dohledový systém, představující novou éru v nasazování řídicích systémů pro takzvané inteligentní budovy.
Obdobným systémem je zabezpečena i budova Národní technické knihovny, která je součástí areálu Vysoké školy chemicko-technologické v pražských Dejvicích.
Vyhořelý Libušín chrání Desigo
Tyto dvě budovy ale nejsou jediné, které si společnost Siemens vezme pod svá křídla. Nejnovější generace řídicího systému Desigo se dočká Archeopark Pavlov v okrese Břeclav nebo legendární chata Libušín, jeden ze symbolů beskydských Pusteven.
Právě ta je v roce 2014 zasažena zničujícím požárem. Ten zlikviduje její pravou část včetně nejhodnotnější jídelny. Chata je poprvé otevřena v roce 1899 a na její výzdobě se podílel Mikoláš Aleš.
Jako příčina devastujícího požáru před sedmi lety je stanovena špatná instalace kamen při opravě topení v roce 2008. Rozpočet na rekonstrukci shořelé památky se vyšplhá přes 110 milionů korun.
Hlídá i umělecké sbírky v Paříži
Nebezpečí požárů ale není jediná věc, která se musí v souvislosti s hodnotnými uměleckými díly ohlídat. Také obyčejný „zub času“ může vzácné artefakty navždy poslat do propadliště dějin.
Proto systém Desigo od Siemensu nenabízí jen protipožární ochranu, ale i další vychytávky, jako například udržování konstantní teploty v budově s uměleckými předměty, a to za jakéhokoliv počasí.
Důkazem má být budova Nadace Louise Vuittona v Paříži, kde jsou vystavována významná umělecká díla zejména z 20. století. Právě do ní společnost Siemens dodá svůj systém Desigo.
Tato novodobá ikona Paříže je otevřena v roce 2014. Jde o budovu se skleněnou fasádou, kde se zrcadlí obloha, koruny okolních stromů i vodní plocha v okolí.
Uvnitř najdeme díla amerického umělce Andyho Warhola, německého fotografa Andrease Gurskyho nebo amerického malíře Jeana-Michela Basquiata.
