Tuto notoricky známou anekdotu slyšel už někdy každý: Američané měli v 60. letech utratit miliony dolarů za vývoj pera schopného psát ve vesmíru, zatímco Sověti použili tužku. Vesmírné pero skutečně existuje a větší částka na jeho vývoj opravdu padla.

Konkrétně jeden milion dolarů do něj ale investoval soukromý výrobce – o obyčejnou tužku totiž nestáli Američané, ani Sověti, přestože ji obě vesmírné velmoci v raných kosmických programech běžně používaly.

Mikroskopické riziko

Volba vhodné psací pomůcky pro lety do vesmíru je oříšek. Například obyčejné tužky jsou hořlavé a produkují elektricky vodivý grafitový prach, podobně jako tužky mechanické.

Poznámky psané mazacími tužkami na plastové destičky zase nevynikají trvanlivostí, zatímco kuličková pera mohou produkovat páry a popisovače zase potřebují k optimální funkci nízkou provozní teplotu a tlak.

Odlámané hroty, dřevěné hobliny, grafitový prach či inkoustové páry a kapky, poletující volně v mikrogravitaci, představují riziko pro kontakty spínačů a citlivou elektroniku, nepříjemnosti ale dokážou způsobit také astronautům, pokud jim zabloudí do očí nebo do dýchacích cest.

Od vznícení Apollo 1 v roce 1967 a uhoření tří astronautů se navíc NASA snažila vyhýbat hořlavým materiálům na palubě.

Pero za všechny peníze

Podnikavcem, který se pustil do vývoje vesmírného pera, byl americký vynálezce a politik Paul Fisher (1913–2006), a to bez pobídky NASA i bez jejích peněz.

Zakladatel společnosti Fisher Pen Company se v roce 1960 zkoušel ucházet o post prezidenta USA, ale konkurence byla silná. Přednost dostal John F. Kennedy a Fisherovi tak nezbylo, než se vrátit k výrobě per.

Už od 50. let se snažil hledat způsoby vylepšení kuličkových per, která měla tendenci vytékat, vynechávat a vysychat a roku 1965 si nechal patentovat pero s neobvyklými vlastnostmi. Aby zabránil jeho vytékání, přidal Fisher do inkoustu pryskyřici.

Tento gelový inkoust se změnil na kapalný až třením o kuličku v hrotu pera, kam inkoust namísto gravitace tlačil hustě natlakovaný dusík (20 kg na 2,4 cm2). A to nebylo všechno.

Fisherovo pero dokázalo psát při jakékoliv pozici v jakémkoliv prostředí, pod vodou, ve vakuu, ve výšce 3,7 km a při teplotách od -34 oC po 121 oC. Jeho tixotropní inkoust a zásobník bez ventilačního otvoru neuvolňovaly žádné významnější výpary.

Udrželo dostatek inkoustu, aby nakreslilo souvislou čáru dlouhou více než tři kilometry.

Do každé vesmírné lodi

Fisherovo Vesmírné pero si svou premiéru odbylo na misi Apollo 7 v roce 1968, od té doby jej NASA používala na všech misích s posádkou. Na konci 60. let stejný výrobek objednal také SSSR pro své vesmírné mise Sojuz.

Společnost Fisher dodnes vytvořila asi 80 modelů Vesmírných per, jedno z nichž, Shuttle Pen, se používalo na raketoplánech NASA a na ruské vesmírné stanici Mir.

Stále je najdeme na palubě Mezinárodní vesmírné stanice, ačkoliv astronauti mají v současnosti k dispozici mnoho jiných možností, jak pořizovat poznámky ve vesmíru.

Pokrok v technologii paradoxně znamenal také návrat mechanických tužek do základní výbavy astronautů – zdokonalený filtrační systém na palubě ISS je dnes schopen efektivně zachytit potenciálně riskantní grafitový prach.