Není cukrovka jako cukrovka. Zatímco diabetem 1. typu trpí zejména děti, 2. typ postihuje dospělé a je označován za jednu z civilizačních chorob.
U nás jím trpí 10 % populace, přičemž do budoucna se dá očekávat, že diabetem 2. typu onemocní během svého života každý třetí Čech. A to nejen z řad starší populace, ale i ve středních věkových skupinách. Lze nepříznivý trend vůbec zvrátit?
Rozlišujeme dva typy onemocnění označovaného jako diabetes mellitus. Cukrovka 1. typu je autoimunitní nemocí, která postihuje zejména děti do 15 let věku. Tu znali už ve starověkém Egyptě, ačkoliv ji neuměli léčit.
Oproti tomu rozvoj 2. typu diabetu bývá spojován se současným sedavým způsobem života a epidemií obezity, která postihuje zvláště vyspělé země západního světa.
Tímto onemocněním trpí zejména dospělí, ale nevyhýbá se bohužel ani dětem, u nichž je obezita také na vzestupu.
Sladká moč láká včely, mouchy i mravence
Slovo diabetes je řeckého původu a znamená odtékat či plynout. Stejně jako český název nemoci úplavice odkazuje k hlavní příčině smrti postiženého cukrovkou, a tou je těžká dehydratace. Mellitus je latinské slovo a znamená sladký.
Neléčení diabetici totiž vylučují v moči nadměrné množství cukru neboli glukózy, což odjakživa přitahovalo mouchy a včely, čehož si všimli lékaři už ve starověku. Čínští lékaři k diagnostice onemocnění zase používali mravence.
Starověcí lékaři moč diabetiků ochutnávali
První zmínky o diabetu pocházejí z roku 1552 př. n. l. z Egypta. Jakožto o vzácné nemoci, při které nemocný stále pije a často močí, o něm hovořil Ebersův papyrus, jedna z nejstarších dochovaných medicínských písemností.
Označení diabetes pak poprvé použil kolem roku 250 př. n. l. Řek Apollonius z Memphisu. O cukrovce se zmínil ve svých spisech i římský lékař Galén (129–216), ten ovšem nemoc pouze popsal, žádnou účinnou léčbu nenavrhl.
Ve středověku informace o nemoci shrnul perský učenec Avicenna (980–1037). Není pak bez zajímavosti, že středověcí lékaři moč svých pacientů ochutnávali, aby zjistili, zda není sladká.
Zkoumání ve jménu cukrovky
Roku 1869 objevil německý patolog Paul Langerhans (1847–1888) ostrůvky slinivky břišní, které jsou po něm pojmenovány.
V roce 1889 pak došli lékaři Oskar Minkowski (1858–1931) a Joseph von Mering (1849–1908) k poznání, že rozvoj diabetu zřejmě souvisí právě s těmito ostrůvky, což znamenalo zvrat v přístupu k cukrovce a její léčbě.
Nemoc se neúspěšně pokoušeli léčit podáváním pankreatinu, jež získávali sušením psích slinivek.
Pozdější zkoumání objevila v ostrůvcích různé typy buněk, přičemž roku 1909 Belgičan Jean De Meyer (1878–1934) odvodil, že B buňky, jež tvoří 70 % ostrůvků, produkují hormon, který snižuje hladinu cukru v krvi (glykemii). Pojmenoval jej inzulin (z latinského slova insula neboli ostrov).
Zázrak jménem inzulin
Právě tohoto hormonu mají diabetici v těle nedostatek. Izolovat inzulin ze slinivky břišní a úspěšně jej použít k léčbě cukrovky se poprvé podařilo kanadskému lékaři Siru Fredericku Bantingovi (1891–1941).
Ten se obrátil na profesora Johna Jamese Macleoda (1876–1935) z Univerzity v Torontu, který mu poskytl zázemí pro jeho experimenty, i asistenta, studenta medicíny Charlese Besta (1899–1978).
Společně se jim ze psí slinivky povedlo extrahovat látku, jež označili jako isletin.
První vyléčený diabetik
Další člen týmu, biochemik James Collip (1892–1965), pak objevil metodu, jak tuto látku čistit, aby z ní mohl být vyroben právě inzulin.
To se povedlo 27. července 1921. Nejprve jej úspěšně testovali na psech, k léčbě lidí byl takto získaný inzulin poprvé použit 11. ledna 1922 u čtrnáctiletého chlapce jménem Leonard Thompson.
V roce 1923 získali Banting s Macleodem Nobelovu cenu za objev inzulinu, o související odměnu se rovným dílem podělili ještě s Bestem a Collipem. Do Československa se inzulin dostal ještě téhož roku. Životy zachraňuje už sto let.
Cukrovka 1. typu
Diabetes 1. typu postihuje zejména děti a dospívající, diagnostikován je nejčastěji v 15 letech věku, vyskytnout se však může i u dospělých jedinců.
Příčinou nemoci je napadení B buněk Langerhansových ostrůvků slinivky břišní vlastním imunitním systémem, proto jde o autoimunitní onemocnění. Zpočátku se choroba navenek nijak neprojevuje, dokud nedojde ke zničení 80 % B buněk.
Následně začne u nemocného růst hladina cukru v krvi, ovšem nedostatek inzulinu zabrání vstupu energie z glukózy do buněk.
Hubnutí, enormní žízeň a časté močení
Nedostatek energie se tělo snaží nahradit jiným způsobem, rozkladem tuků. Při tom se uvolňují ketolátky, například aceton, po kterém je nemocný cítit, a velké množství vody, které ledviny již nedokážou udržet v těle.
Postižený hubne, má enormní žízeň a také často a vydatně močí. Může trpět nechutenstvím nebo naopak záchvaty „vlčího hladu“. Opakovaně ho trápí únava, bolesti břicha, zvracení a může upadnout až do bezvědomí.
Autoimunitní onemocnění
Spouštěčem této autoimunitní nemoci může být pouhá viróza či poštípání hmyzem, které nastartují nezvratnou tvorbu protilátek proti vlastním tělesným buňkám a zničí je.
B-lymfocyty, tedy buňky imunitního systému, označí B buňky slinivky břišní za cizorodé, čímž nastartují imunitní reakci těla spočívající v tom, že je další imunitní buňky (T-lymfocyty a makrofágy) začnou ničit. Dodnes není jasné, proč tomu tak je.
Základem je vyrovnaná glykemie
V důsledku zničení B buněk není tělo schopné produkovat hormon inzulin, který je nezbytný pro metabolismus cukrů. Jeho hlavní úlohou je vychytávat sacharidy, jakožto hlavní zdroj energie pro tělo, z krve a předávat ho důležitým orgánům a tkáním.
Pro vyjádření koncentrace cukru neboli glukózy v krvi se používá termín glykemie. Ta se u zdravého jedince pohybuje mezi 3,3 a 5,5 mmol/l. Při nerozpoznaném diabetu se u postiženého rozvíjí tzv. hyperglykemie čili zvýšená hladina cukru v krvi, která může vyústit až kómatem.
Riziko zvané hyperglykemie
Hyperglykemie ale hrozí i u již odhaleného diabetika, může k ní dojít vlivem nedostatečné aplikace inzulinu, přejedením se či působením stresových hormonů. Další příčinou může být horečnaté onemocnění.
Zvýšená hladina cukru v krvi se projevuje žízní, suchem v ústech a nadměrným močením, velkým hladem a rozostřeným viděním.
Dlouhotrvající nekompenzovaná hyperglykemie je rovněž příčinou vzniku chronických pozdních komplikací diabetu, jakými jsou poškození zraku, nervů, velkých cév a nohou.
Nízká hladina cukru v krvi
Když je naopak hladina cukru v krvi nízká, tedy pod 3,3 mmol/l, vzniká u pacienta hypoglykemie. Dochází k tomu například při nedostatečném nebo pozdním příjmu potravy po podání inzulinu, případně po požití většího množství alkoholu.
Projevuje se poklesem psychické výkonnosti, bolestí hlavy, studeným potem, pocitem hladu a poruchou jemné motoriky. Později se objeví křeče a pacient může rovněž upadnout do kómatu, kdy mu hrozí poškození mozku. Cukrovkář by se v každém případě měl snažit mít hladinu glykemie vyrovnanou.
92 % diabetiků je 2. typu
V České republice trpí diabetem na milion osob, ve světě je to pak 537 milionů lidí. Až 92 % z nich je však stiženo cukrovkou 2. typu. Mechanismus rozvoje tohoto onemocnění je ale je poněkud odlišný od 1.typu, nejde totiž o autoimunitní onemocnění.
U diabetika 2. typu B buňky Langerhansových ostrůvků slinivky břišní inzulin stále produkují, tělo ale klade z nejrůznějších důvodů překážky k jeho využití, je na inzulin méně citlivé. Dochází proto k relativnímu nedostatku inzulinu v těle.
Cukrovka 2. typu vzniká často po 40. roce života a k jejímu rozvoji přispívá nadváha (až 90 % těchto diabetiků je obézních), nedostatek pohybu a stres.
Důležité je nemoc zachytit včas
Začátek diabetu 2. typu je nenápadný, projevuje se velkou žízní, častým močením, úbytkem hmotnosti a často i kožními záněty.
Častěji je nyní zachycena při preventivním odběru krve ve stádiu tak zvaného prediabetu, tedy v době, kdy cukrovka ještě nepůsobí žádné obtíže, ačkoliv už může zvyšovat riziko hypertenze a s tím spojeného rozvoje srdečního infarktu či mozkové příhody.
Také se už může rozvinou ateroskleróza a postupné postižení nervů. Pokud jeden z rodičů trpí cukrovkou 2. typů, má daný jedinec 60% šanci na rozvoj onemocnění, jestliže oba rodiče, pak se i u něj na 100 % diabetes rozvine.
Nepříjemné komplikace neléčeného diabetu
Při déletrvajícím, nekompenzovaném diabetu 2. typu dochází k rozvoji tak zvaných mikroangiopatických komplikací, jakými jsou postižení zraku (diabetická retinopatie), ledvin (diabetický nefropatie) či nervů (diabetická neuropatie), jež může vést k nerozpoznání drobných poranění nohy, které mohou způsobit gangrénu s nutností amputace dolní končetiny.
V tomto případě mluvíme o syndromu diabetické nohy. Diabetes 2. typu se může projevit také únavou, špatným hojením ran, opakovanými infekcemi, žízní a nadměrným močením.
Neúprosná statistika
V roce 2030 by v České republice mohlo žít až 1,3 milionu diabetiků. V populaci nad 65 let je více než 20 % diabetiků a meziročně jich v této kategorii přibývá 25 až 30 tisíc. Roční náklady na léčbu cukrovky se již nyní pohybují ve výší 48 miliard korun.
Nejvyšší náklady přitom nejsou vydávány na samotnou léčbu diabetu, ale na léčbu komplikací, které onemocnění provázejí. Každoročně pak 20 až 30 tisíc lidí s diabetem zemře, ačkoliv cukrovka nemusí být přímou příčinou těchto úmrtí.
V loňském roce to bylo až 45 000 lidí, v důsledku pandemie covidu, který na obézní diabetiky dopadal nejhůře. Rozvoji cukrovky 2. typu přitom lze předcházet zdravým životním stylem.
Jak zabránit rozvoji cukrovky 2. typu?
Mezi rizikové faktory rozvoje nemoci patří nadváha a obezita, nebezpečné je zejména ukládání tuku v oblasti břicha, dále nedostatek pohybu a nezdravé stravování.
Pravidelným a přiměřeným sportováním a zdravou stravou je tedy možné výrazně snížit pravděpodobnost rozvinutí této nemoci. Přispět k tomu může také přiměřená relaxace, vyhýbání se stresu a skoncování s kouřením.
Základem by měla být pestrá strava s dostatkem všech živin, pravidelnost v jídle a dostatek vhodných tekutin. Žádoucí je omezení alkoholu, soli a živočišných tuků ve stravě.
Léčba diabetu
Neléčená cukrovka zabíjí, vede k poškození důležitých orgánů a nese s sebou závažné zdravotní komplikace až riziko smrti. Jak se vlastně cukrovka léčí? Úspěšná terapie stojí na třech pilířích – inzulinu, dietě a fyzické aktivitě.
Zatímco inzulin a sport glykemii neboli hladinu cukru v krvi snižují, naopak jídlo a antagonisté inzulinu (hormony, které zvrátí účinek inzulinu, tedy glukagon, adrenalin, kortizol) ji zvyšují.
Dieta, pohyb a inzulin
K dosažení nejlepší kompenzace diabetu je žádoucí, aby byl inzulin podáván způsobem, který nejvíce napodobuje přirozenou sekreci inzulinu. Toho se dosahuje systematickou aplikací hormonu pomocí inzulinových per či pump.
Kontrolu kompenzaci si provádí diabetik sám pomocí glukometru, přístroje na měření hladiny glykemie. Cukrovkář musí rovněž dodržovat diabetickou dietu, která odpovídá pravidlům racionální výživy.
Fyzická aktivita je žádoucí, ovšem před ní si musí změřit glykemii a podle její hodnoty doplnit živiny nebo ubrat inzulin, aby nedošlo k hypoglykemii.
