Ač se to tak ze zpráv v tisku může zdát, Benešovy dekrety nejsou o vyhánění Němců, nejsou legalizací pomsty a už vůbec nejsou dílem jednoho muže.
Prezidentské dekrety, označované jako Benešovy, jsou právní normy vydávané exilovou vládou během druhé světové války a krátce po jejím skončení. Přestože většina jich už dávno ztratila platnost, stále budí vášně a mnozí si na nich honí politické body.
Třeba ještě v roce 2002 rakouský politik Jörg Haider (1950-2008) tvrdí: „Pokud zůstanou Benešovy dekrety v platnosti, vstup Česka do EU se neuskuteční.“
Benešovy dekrety nejsou Benešovy
Československo přestává existovat. Hitler 14. března 1939 obsazuje Česko, Slovensko se téhož dne trhne a vyhlásí si svůj stát.
Výjimečná situace zaviněná okupací a válkou vyžaduje výjimečná řešení a v Londýně vzniká exilová vláda z československých politiků, kterým se podařilo emigrovat.
V roce 1940 se dává do práce a v ústavní nouzi, kdy nelze vykonávat zákonodárnou moc prostřednictvím Národního shromáždění nahrazuje ji dekrety. Známe je jako Benešovy, ačkoli je navrhuje, vypracovává a schvaluje celá vláda ve spolupráci se Státní radou.
Což je prezidentův 40členný poradní orgán zřízený dekretem z 21. července 1940 a novelizací dekretu z 24. listopadu 1941 rozšířen o 10 členů a právo kontrolovat vládu, a navrhovat a schvalovat dekrety.
Benešovy tedy hlavně proto, že je jako hlava státu musí podle ústavy podepsat. Celkem je jich podepsal 143, z toho 44 během války. Ty, které do té doby nepozbyly platnost, jsou 5. března 1946 ratihabovány (dodatečně schváleny) Prozatímním Národním shromážděním.
Pomáhají přežít poválečný chaos
Benešovy dekrety nejsou zlem, které „patří na smetiště dějin,“ jak hřímá předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndt Posselt.
V poválečném Československu jsou životní nutností, která republice pomáhá přežít poválečných chaos a znovu nastartovat fungující právní stát.
Většina jich totiž zabezpečuje chod státu zdevastovaného šestiletou nacistickou okupací a ohrožovaného také divokou poválečnou situací rozvrácené Evropy.
Ať už je to dekret o přísném trestání drancování, o zrušení školného na státních středních školách, o úpravách zákona trestního či branného, nebo dekrety řešící situaci v nacisty vyrabovaném hospodářství.
Nutno je řešit také situaci, kdy přes nás oběma směry táhnou tisíce běženců a vězňů propuštěných z nacistických lágrů. Navíc je tu usazená ruská armáda, která se spíše než jako osvoboditel chová jako agresor na dobytém území.
Benešovy dekrety nejsou o odsunu
Nejvíce vášní budí dekrety v souvislosti s odsunem Němců a Maďarů, přestože o samotném odsunu není ani jeden. O odsunu Němců z Polska, Maďarska a Československa, je totiž rozhodnuto jindy a jinde.
„Britové o možnosti odsunu německých menšin jako řešení národnostních problémů v Evropě uvažují už v roce 1939,“ píše britský historik Martin Brown. Nápad zvažuje také Benešova vláda.
Nakonec je odsun Británií, Spojenými státy a Sovětským Svazem projednán a schválen 2. srpna 1945 na Postupimské konferenci a některé z dekretů pouze vytvářejí podmínky pro jeho uskutečnění. Např.
dekret 33/1945 stanovující, že ti kdo získali německé nebo maďarské občanství ztrácí dnem jeho získání občanství československé, a pak dekrety o konfiskaci majetku a potrestání nacistických zločinců a kolaborantů.
Ukazují se poněkud třaskavé už při schvalování 15. května 1945. Proti jejich vydání se totiž staví zástupci Slovenska. Není divu. Posuzování pozice Slovenska je totiž problematická, protože podle znění dekretu je kolaborantem každý Slovák.
Což v době nového restartu Československého státu není právě ideální. Po bouřlivých debatách je nakonec fikaně rozhodnuto, že dekret se bude týkat pouze Čech a Moravy.
