Když je 13. prosince 1937 dobyto japonské město Nanking, japonští vojáci začnou řádit. S čínskými ženami zacházejí jako s hadrovými panenkami, vybíjí si na nich sexuální pudy. Zajatce krutým způsobem zabíjejí.
Proč Japonci vraždí s takovou krutostí? Podle jejich vojenského kodexu cti je život zajatce naprosto bezcenný. Navíc Číňané jsou v početní převaze a Japonci je nechtějí živit. „Zabít všechny vězně,“ tak zní jednoznačný rozkaz japonských velitelů.
Císařská armáda postupuje s takovou silou vpřed kvůli „tichému souhlasu mezi důstojníky a muži, že mohou vykořisťovat a znásilňovat, jak si přejí“, uvádí jeden japonský novinář, který cestuje s vojenskými oddíly, operujícími v místě masakru.
Přesto mohlo být všechno ještě mnohem horší. V nankingské bezpečné zóně se zachrání asi 300 000 obyvatel města.
Význam deníků
Po skončení druhé světové války naštěstí hrůzy v Nankingu, které celosvětovému konfliktu předcházely, nezůstanou nepotrestány.
Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ (IMTFE) zasedá v Tokiu od 3. května 1946. Všechno nakonec odskáče Iwane Macui (1878–1948), hlavní velitel japonské císařské armády, který měl na starost oblast centrální Číny.
„Trest smrti oběšením,“ tak zní závěrečný verdikt pro něj. Podaří se odsoudit i 27 dalších japonských důstojníků, kteří se na masakru podíleli. Pomohou k tomu také deníkové zápisky Wilhelminy Vautrinové a dalších Evropanů a Američanů z Nankingu.
Mezinárodní tribunál odhaduje počet obětí v čínské metropoli asi na 260 000, ovšem existují i spekulace až o 430 000 obětí. Znásilněných žen mohlo být 20 000–80 000.
Ticho kolem nevěstinců
Po dlouhá léta tabuizovaným tématem byly sexuální otrokyně, které za druhé světové války sloužily v japonských nevěstincích k potěše císařských vojáků. Podle historiků v nich bylo mužstvu permanentně k dispozici asi 200 000 Korejek a Číňanek.
Systém nevěstinců měl zabránit tomu, aby vojáci znásilňovali ženy v dobytých městech, což se dělo právě v Šanghaji a Nankingu. Ženám, které se staly obětí sexuálního násilí ze strany japonských vojáků, dlouho bránil stud, aby o tom hovořily.
První z nich se k tomu odvážily teprve na konci 80. let 20. století. Japonsko sice v roce 1993 přiznalo vinu, ale tehdejší počínání své armády dosud neodsoudilo.