Něžný obr Jan Libíček klamal tělem dokonale. I když měl postavu úctyhodných rozměrů, byl fyzicky zdatný. Ačkoli byl komikem, sám říkával, že je v jádru smutný člověk. Lidé mu to však nevěřili. Tak dobrým hercem byl.
Těžkotonážní komik zvládl spoustu rozličných rolí, klaďase i záporáky. Většinou však byly tyto postavy v tónině komické. Sám Jan Libíček (1931–1974) měl odjakživa pusu od ucha k uchu, a stejně tak rozesmával i diváky.
Bohužel jeho odchod byl velmi tragický a například herec Jaromír Hanzlík (*1948), kterému Libíček v podstatě zemřel v náručí, má tu smutnou událost před očima dodnes.
Trauma od dětství
Legenda českého filmu se přichází na svět ve Zlíně ještě v době, kdy tam skoro všechno patří Janu Baťovi (1898–1965), ostatně i Libíčkův otec pro podnikatele pracuje jako dělník v továrně.
Dětství nemá Libíček ale moc veselé. Jeho matka totiž utrpí během válečného bombardování Zlína těžký nervový šok a z něj se nikdy zcela nevzpamatuje. Do konce života pak putuje po různých sanatoriích.
Libíčkův otec zase podlehne zhoubné nemoci v poměrně mladém věku. Obě tyto události zanechají na herci traumatické následky. Sice je hypochondr tělem i duší, zároveň se ale vyhýbá lékařům jako čert kříži. Bojí se, že jej „zabijí“ stejně jako jeho rodiče.
Tak to totiž vnímá. I když ho trápí kdeco, od cukrovky po bolavý zub, vždy říká, že mu pomůže příroda.
Byl skvělý akrobat
Cesta Jana Libíčka k umění je klikatá, ovšem už v mládí je zřejmé, že má k této sféře vztah. Sice se vyučí strojním zámečníkem, řemeslo jej ovšem nikdy neláká. Překvapivě to chvíli vypadá, že by se snad mohl vydat na sportovní dráhu.
V mládí je totiž velkou házenkářskou nadějí a současně skvělým akrobatem. To mu zůstane do dospělosti. I když je o půl metráku těžší, dokáže na požádání předvést parádní hvězdu či přemet a v hospodě tak vyhrává nejednu sázku. „Je mi třiatřicet a mám třiatřicet nadváhu,“ šprýmuje na adresu své hřmotnosti.
Vše maskoval smíchem
Právě humor mu pomáhá léčit bolavou duši. Talent má, na DAMU ho vezmou hned napoprvé, ovšem na učení moc není. Spíš ho lákají svody velkoměsta. Noční život, kterému tak rád podléhá.
Ve škole má dost zmeškáno, navíc nejde o jediné průšvihy svérázného chlapce ze Zlína. Nakonec jej tak po pěti semestrech z DAMU vyhodí. Zdá se, že jeho uměleckým ambicím je konec. Z osvětlených divadelních prken se vrací doslova do tmy.
Nastupuje do ostravských dolů. Poté musí na vojnu, nabídne ale své schopnosti Armádnímu uměleckému souboru, kde pak stráví vojenskou službu. Když ho propustí do civilu, nechce už o dolech ani slyšet a znovu se ozve jeho umělecká duše.
Start v Gottwaldově
Libíček začíná doma už v tehdy přejmenovaném Gottwaldově, ve stejnojmenném divadle pracujících, kde se profiluje hlavně v komických rolích. Finančně si tedy pohorší, ale zato má víc času.
Jako čerstvý ženáč to potřebuje, manželka Věra mu do života přivede dvě dcery, Šárku a Marcelu. Společně děti manželé nemají, Libíček ale obě Věřiny holčičky bere za své a ony jej považují za tátu.
Zdálo by se, že musí být šťastný. Ovšem, jak sám tvrdí, v jádru je smutný. Navíc ani kvůli milované rodině si neodpustí neřesti, které jej vedou k záhubě. Třeba na rozdíl od většiny kolegů miluje filmové scény, v nichž se jí.
Zatímco jeho kolegové sotva spořádají čtvrtku talíře, Libíček si dá klidně dvě porce. Neustále se přejídá a denně prý popije i deset piv. Trpí proto cukrovkou a má problémy s ledvinami.
