Muž kolem čtyřiceti let si nervózně přihne z láhve vodky. Není to žádný kulturista, i když z něj jde strach. Působí podivně a možná proto má problém u děvčat. Ani při použití násilí to nejde, protože se brání. Na děti má ale síly dost.

Na oběť se navíc dobře vybaví. Po ruce má totiž škrtidlo, paličku na maso a nůž.

O dětství tohoto muže se příliš neví. Jeho existence si začnou nejprve všímat pouze jeho sousedé, policisté a posléze i soudy. Každou chvíli něco provede. To nejhorší má ovšem teprve přijít. Zaútočí na malou holčičku, kterou zabije. Řeší tak své problémy se ženami, u kterých neměl nikdy úspěch.

Přinutí ji s nožem v ruce

Stanislav Večeřa (*1953) není žádné neviňátko. Pro policisty je známou firmou. Ve 28 letech už je tento zloděj a násilník sedmkrát trestaný.

Poslední delikt spáchá v roce 1981. S pomocí nože donutí 8letou dívku vstoupit do objektu opuštěného pionýrského tábora. Tam ji přinutí, aby se svlékla. Sám se také obnaží a potom dívku osahává. Netrvá dlouho a na dveře mu klepou policisté.

Je zatčen a v témže roce odsouzen na 6 a půl roku. Po odpykání trestu se vrací domů, do rodné Kopřivnice. Že by se za mřížemi napravil? Ani náhodou! V roce 1992 strhává z jízdního kola drobnou dívku.

Jenom díky přítomnému kolemjdoucímu nejspíš nedojde k něčemu horšímu. Pachatel je potrestán pouze za přestupek. Recidivista toho ale nemá pořád dost a už nejspíš plánuje, jak to příště udělat lépe.

Má paličku, nůž a pásek

Večeřa se později přiznává, že začal pohrdat sám sebou, protože si neuměl najít dívku normálním způsobem. Má také slabou tělesnou konstrukci a netroufá si zaútočit na dospělou ženu. Jeho cílem jsou proto děti. Pro další útok zvolí Ženklavský les.

Je u obce Ženklava, vzdálené asi 6 kilometrů od Kopřivnice. Pohybuje se tam spousta dětí. A teď už i Večeřa. Lidé jej tam často vídají. Místní ho mají za podivína, když často jen stojí, civí a na dotazy neodpovídá.

Aby byla jeho mise úspěšná, chystá si k další akci i pomůcky – paličku na maso, nůž a pásek jako škrtidlo. V lesíku si vybere ideální místo, kde své zvrácené představy promění v realitu. Aby si dodal odvahy, bere si s sebou alkohol.

„Když jsem toho dne dopil láhev vodky, bylo mi nějak divně, zle. Měl jsem vztek sám na sebe, že jsem takový divný,“ bude vzpomínat Večeřa.

Při útoku zničí paličku

Onoho 28. července 1995 číhá na svou oběť, když se objeví jakási holčička. Je to Veronika B. (8), která jede na kole za svým tatínkem do práce v nedalekém Štramberku. Chce mu nahlásit, že mu rodina přiveze oběd.

Je po 12. hodině polední, když Večeřa zaútočí. Strhne dívenku z kola, bicykl odhodí stranou a Veroniku zatáhne do lesního porostu, kde ji líbá a osahává. Protože se dívka brání, udeří ji několikrát paličkou do hlavy, až z nástroje odletí hlavice.

Veronice se podaří vysmeknout, utíká, ale vrah ji dohání a pětkrát ji bodne. „Když jsem od ní odcházel, slyšel jsem takový zvuk, jako když se něco stane s čerpadlem.

Mám totiž dojem, že jsem tu poslední ránu dal do srdce,“ uvede vrah později do policejního protokolu. A bohužel má pravdu. Holčička je mrtvá a tatínek na ni marně čeká. V půl páté odpoledne rodiče oznamují na policii, že se jim ztratila dcera. Ještě týž večer se rozbíhá pátrací akce.

Mrtvá má žalostný výraz

Policie nejprve nachází dětské kolo. A jen o chvíli později nedaleko lesní pěšiny objeví i tělo zavražděné holčičky. Jeho poloha odpovídá zločinu se sexuálním motivem.

„Už jsem toho zažil dost, ale na její oči, na žalostný výraz v její tváři nikdy nezapomenu!“ popisuje jeden z přítomných. Nedaleko kola oběti je i rozpadlá palička na maso, plátěný pásek plave jen o kousek dál na hladině tůňky.

Je tu také strom s čerstvě oloupanou kůrou. Večeřa se nejspíš nudil, když čekal na oběť, a krátil si čas loupáním kmene stromu. Policisté mají brzy i svědka, který projížděl lesíkem nedlouho před útokem a viděl jakéhosi muže.

Další svědci mluví o zhruba 40letém podivínovi, jenž se občas schová v porostu, nemluví, na nic neodpovídá a pak zase odejde. Popis odpovídá 42letému Stanislavu Večeřovi. Policistům nedá mnoho práce zjistit, že již seděl za sexuální útoky. Jdou si pro něj přímo domů.

Na dospělou si prý netroufl

Následujícího večera je Večeřa zadržen ve svém bytě v Kopřivnici. Tady se schovává a odmítá policii otevřít, ale jeho protesty jsou nakonec stejně marné. Později se sám přiznává: „V životě jsem neměl pohlavní styk.

Několikrát jsem se o něj pokoušel, ale když k němu mělo dojít, odešlo mi ztopoření… Uzrálo ve mně přesvědčení, že k pohlavnímu styku musím donutit ženu násilím.

Třeba tím, že jí přiložím nůž ke krku nebo ji omráčím ranou paličky do hlavy.“ Večeřa je zatčen a podroben psychologickému vyšetření, podle kterého se ale prý nejedná o pedofila. Útočí na malé dívky, protože dospělých žen se bojí.

Koncem ledna 1996 probíhá s Večeřou soud a on ochotně spolupracuje. V soudní síni ale panuje stísněná atmosféra a dochází i na smutek a pláč.

Působí jako zbabělec

Pláčou příbuzní i obžalovaný, který se pozůstalým omlouvá, projevuje lítost a žádá pro sebe dokonce trest smrti, i když ten už v českém zákoníku není. Česlav Kubiczek z Krajského státního zastupitelství v Ostravě vzpomíná:

„Jak na mě Večeřa působil? Takový hubený, slizký, s tenkými prstíky. Odhadl jsem ho na velkého zbabělce, který je schopen spáchat surovou vraždu, ale sobě nikdy neublíží.

Jeho žádost o trest smrti jsem bral jenom jako řečičky.“ Dne 25. ledna 1996 odchází Večeřa od soudu s nejvyšším možným trestem – doživotím. Proti trestu se odmítá odvolat. Míří do věznice Mírov.

Chtějí zpátky trest smrti

Za mřížemi Večeřa přežije pouhých pár dnů. Spoluvězni mu přichystají pravé peklo na zemi, protože ani oni nesnášejí vrahy malých dětí. Než se nechat šikanovat, raději se Večeřa v cele oběsí.

Píše se 15. únor 1996. „Člověk, který připravil tak krutou smrt malé Veronice, nemá právo na další život,“ svěří se starosta Ženklavy Josef Juroška. Spolu s ostatními starousedlíky iniciuje petici za znovuzavedení trestu smrti.

Za několik týdnů ji podepíší na 4 000 obyvatel České republiky. Jejich přání však není vyslyšeno. V obci s přibližně tisícovkou obyvatel si na krvavou událost dodnes dobře pamatují, ale neradi na ni vzpomínají.

Jsou však zajedno v tom, že kdyby se například Večeřa vrátil nebo ho pustili do vesnice, přežil by jen pár minut.