Když dnes sledujeme závody formule 1, nebýváme zvyklí, aby některý z jezdců tak dlouho vládl stupňům vítězů, jako to dokázal Juan Manuel Fangio. V roce 1958 chyběl ale jen krůček k tomu, aby jeho kariéra skončila tragédií. A k té se vůbec neschylovalo na závodní dráze.
Když na sklonku 40. let začíná být talentu Juana Manuela Fangia (1911–1995) rodná Argentina malá, vydává se dobýt velký závodnický svět.
Zakrátko má na svém kontě pět titulů mistra světa formule 1. Na začátku sezony 1958 už pomalu uvažuje, že závodění pověsí na hřebík, ale na únorovou Velkou cenu Kuby se moc těší.
Vždyť loňský ročník vyhrál a chce si tu radost před svým oblíbeným publikem zopakovat.
Příliš mnoho bodyguardů
Do Havany přijíždí mistr světa 21. února a netuší, že si ho vyhlédli místní revolucionáři, kteří bojují proti režimu diktátora Batisty a touží na sebe upozornit celý svět.
A únos proslulého závodníka, to už je bomba, kterou nejvýznamnější média nebudou moci ignorovat. Plán únosců je jednoduchý. Všichni jezdci si před závodem procházejí trať, aby si dokonale zapamatovali všechny její nástrahy.
Tam by měl být Fangio na volném prostranství a snadno přístupný. Jenže pořadatelé jako by něco tušili a přidělili mistru světa dva ozbrojené bodyguardy, nemluvě o 1500 příslušnících armády, rozmístěných podél trati. Únosci horečně vymýšlejí náhradní řešení.
Kolik měří hlava mistra?
Když večer před závodem sejde Fangio do haly luxusního hotelu Lincoln, v němž má své apartmá, přistoupí k němu štíhlý mladík v černé kožené bundě. Jmenuje se Manuel Uziel a v ruce svírá pistoli.
Všichni kolem ztuhnou hrůzou a nikdo se neodváží pohnout, zvlášť když Manuel vyhrožuje, že venku čekají čtyři střelci se samopaly. Fangio je přinucen nastoupit do přistavené černé limuzíny a jako maskování si nasadit černé brýle a klobouk.
Je v tu chvíli překvapen, že klobouk mu přesně sedí. Únosci si dali s přípravami takovou práci, že si zjistili i jeho velikost.
Podívej, drahá, koho jsem unesl!
Jinak ovšem únos neprobíhá tak, jak si lidé podobné situace obvykle představují. Fangio vůbec nemá pocit, že by byl v ohrožení, a tak s klidem a profesionálním zájmem sleduje hlavně počínání únosce za volantem.
S hodnocením je rychle hotov a později ho i zveřejní: „Byli to gentlemani, ale mizerní řidiči!“ Prchající limuzínu čeká jedna neplánovaná zastávka.
Pro Manuela je Fangio životním idolem, a tak nechá vůz zastavit před svým domem, aby tu výjimečnou osobnost představil manželce.
Zachránil mu únos život?
Zatímco kubánská policie stupňuje nasazení, oběť je ukryta v rezidenční čtvrti na okraji Havany.
Závod ani přes Fangiův únos není zrušen, jen jeho Mercedes 450 S s číslem 2 do poslední chvíle čeká na svého pasažéra. Nakonec do něj těsně před startem usedne náhradník. Velká cena ale trvá jen třináct minut.
Jeden z vozů dostane smyk na olejové skvrně, vylétne z trati a připraví o život sedm diváků. Fangio je v šoku. Co když mohl být právě on tím, kdo tak osudově havaroval?
Být obětí je ta pravá sláva
Juan Manuel Fangio stráví v rukou únosců dlouhých 26 hodin, než ho předají přímo argentinskému velvyslanectví. Výkupné nepožadují, jde jim jen o slávu. Opět se prokáže to, že závodník má pro strach uděláno.
„To jsou moji přátelé únosci,“ představuje svůj doprovod při předání. Policii odmítne únosce popsat, a únos naopak dokáže využít k vlastní propagaci. Když zanedlouho vystupuje v populární newyorské televizní show, neodpustí si poznámku: „Dokud jsem jen závodil, nikdo mě do televize nezval.“
Víte, že?
Ačkoliv se Juan Manuel Fangio závodu nemohl zúčastnit, přesto v souladu s podepsanou smlouvou obdržel slíbené startovné ve výši 5000 dolarů.
Ironií je, že jeho soupeř Stirling Moss, který byl vyhlášen vítězem zkráceného závodu, dostal pouze tři tisíce.